Kněz, duchovní asistent terciářů a malíř a spisovatel
Na Tříkrálové setkání Sekulárních františkánů u P.M.Sněžné před 11 lety se přišel podívat kněz 1.řádu P.Benedikt Holota OFM. V klášteře „byl doma“, ale i tak, návštěvu kmeta úctyhodného věku v době nedělní siesty – na besedě s námi terciáři – to jsme kvitovali s povděkem. Ukázalo se, že Otec si tam nešel odpočinout, zapojil se do diskuze, a jeho energické vystoupení mladistvého ducha na mne udělalo dojem. Hledal jsem právě zpovědníka, po 23 letech, po zemřelém P.Janu Machačovi. Napsal jsem Otci Benediktovi, a byl jsem jako penitent přijat. Dovídal jsem se, že ti dva se ve svých pohnutých kněžských životech setkali, a to nejhlubší, co je spojovalo, byla kněžská služba u sester Urbanek u sv.Václava v Dejvicích. Rozdíl jedné generace mezi námi, vztah zpovědníka a kajícníka- otce a syna v duchovním slova smyslu, se pomalu proměňoval na vztah bratrský. Poslední rok se spolu se sestrou Věrou E. podílím na zachycení deseti besed s Otcem Benediktem,poté, kdy dosáhl požehnaného věku 97 let. Medailonek nemá být vybíráním rozinek z besed, která vydají na knížku, sice útlou, ale knížku. Je už ale reflexí nad těmito besedami ovlivněn.
Otec Benedikt je také terciářem, a to už 75 let. Stal se jím krátce po své konverzi, už jako dospělý v roce 1945. Přípravou na jeho křest v Plzni byla pověřena sestr Běla „Urbanka“; mladého muže s reálným gymnáziem a technickým způsobem myšlení, dokázala žena-katechetka, připravit na křest během necelého roku. Postupovala podle duchovních rad Otce Urbana, jimiž připravoval sestry Apoštolátu sv. Františka nejen ke sociální službě, ale i ke katechezi. Daru víry se daří pod „vysokými tlaky a teplotami“ jak později Otec Benedikt v jazyce technika formuloval náboženskou zkušenost. A na konci války, kdy jeho otci vězněnému v Terezíně, i jeho samotnému, šlo o život, bylo hledání životní kotvy naléhavé. Křtil ho kněz-františkán, a to spolu s katechezí sestry Apoštolátu sv. Františka napomohlo duchovnímu povolání i spiritualitě. Bylo třeba překonat překážky citové, na straně nejbližších; po 1.světové válce nijak výjimečná nedůvěra ke katolické církvi- i u těch, kteří víru ještě zcela neztratili- měla za následek nepochopení tohoto kroku. „Plány rodičů“ s potomky bývají i dnes docela jiné než cesty, které má s každým z nás Bůh. Mladý terciář Holota byl od Boha nadán až přemírou hřiven, jako „žijící ve světě“ měl být důstojníkem, mohl být profesionálem ve sportovním šermu, akademickým malířem, úspěšným technikem v Plzeňské Škodovce. Boží režie s ním však měla jiné úmysly, a nevyzpytatelné jsou cesty Páně. Ty vedly od noviciátu a nedokončeného studia bohosloví po 2.světové válce neúchylně k internaci, ke zkušenosti dělníka na stavbách, později k technické práci dokonce ve výzkumu – a to už po tajném vysvěcení na kněze, udržovaném v ilegalitě plných 18 let. Ztracené roky? Největší devizou už tajného Otce Benedikta „Il Moro“ byla úplné přijetí této cesty v hluboké pokoře, jako cesty duchovního zrání, o kněžské samotě s Eucharistií jako největším obdarováním, jehož přijetí však chce čas. A právě upřímné přijetí této cesty se pak plně zúročilo v letech „normalizace“ kdy bylo našemu bratru konečně dovoleno vyjít z utajení kněžství, a v roli farního kněze – kterou si také sám nepřál- vždyť chtěl být řeholníkem!
Zde stojíme před tou nejhlubší duchovní zkušeností z let totality: kněz, řeholník, řeholnice, kteří se dokázali v úplné odevzdanosti dát „do rukou pohanů“, aniž by proti svému údělu, a proti těm „druhým, jiným, protivným“ zahořkli, byli pak obdařeni úžasnými duchovními dary pastoračního a misijního působení. Museli se vzdát tak zakořeněného postoje „my“ a „oni“, jakýchkoliv ideologických brýlí, a s otevřeným srdcem přistupovat ke každému člověku, kterého jim Pán poslal do cesty: ať to byl dozorce v internačním táboře, předseda strany ve výzkumáku, funkcionáři v městě farnosti.
A Pán nakonec plnil i dávné tužby svého věrného služebníka, jen trochu jinak, než si to původně představoval. S Otcem Urbanem se v letech noviciátu mohl setkat jen „letmo“- aby pak po jeho propouštění z vězení byl obdarován milostí mít ho za duchovního vůdce plných 25 let, až do jeho smrti. Řeholníkem u Panny Marie Sněžné je už více než 30 let- a dokonce se mohl vrátit do stejné cely, kterou musel spěšně opouštět v noci záboru klášterů. Pán mu dal aby se mohl vrátit k nám „terciářům“, nejen jako jeden z nás, ale i jako první předseda konference duchovních asistentů už v provizorní Národní radě a vznikajícím Národním bratrském společenství (po r.1990). Má velké zásluhy o navázaní kontaktu se sekretariátem CIOFS a tehdejší generální ministryní OFS Emanuelou Nunzio. Otec Benedikt měl v hlavě jasno: když začínáme a nevíme jak, nejlepší je rozjet se do Říma, a tam se poradit a domluvit. A to se také stalo: tam se naší malé delegace laskavě ujal jeden z generálních duchovních asistentů Ben Brewoort, OFMCap., byla přijata na sekretariátu OFS a tam i sestrou Emanuelou. Díky tomu potom vše doma probíhalo „jako na drátku“- během roku předsednictvo Mezinárodní rady schválilo naše Národní bratrské společenství (1994). O tři roky později pak mohla být na Velehradě slavena volební kapitula, už se všemi kanonickými náležitostmi. Patří k devizám našeho Národního bratrského společenství, že se nedělí – jako v jiných zemích – podle duchovní asistence prvních řádů (františkánů, kapucínů, minoritů) a v tomto smyslu jsme my „žijící ve světě“ i sjednocující silou františkánské rodiny! I v tomto bodě lze připsat podíl Otci Benediktovi jako prvnímu předsedovi konference duchovních asistentů; co přetrvává jako jeho odkaz, jsou každoroční společná duchovní cvičení pro otce všech tří prvních řádů.
Neměla by být opominuta ještě jedna „hřivna“ Otce Benedikta: i ve světě světských informačních serverů, na Wikipedii, je veden nejen jako františkán- řeholník, ale i jako spisovatel. A jeho prvním počinem, byly „Hovory na nemocničním lůžku“ s naším bratrem terciářem Dr. Jiřím Mrázkem,CSc. Ty vyšly už ve třetím vydání, (první pak ještě za normalizace v Římě (Křesťanská akademie, 1983). Škoda jen, že nejde o veřejně dostupné, ale jen soukromé tisky. K těm však patří jiné, známější knížky o Eucharistii, Rady (ne)zkušeného faráře, vzpomínky z totality „Nebyl jsem hrdina“ (ty vycházely i na pokračování v našem časopise Poutník). Otec Benedikt je neuvěřitelně duchovně i spisovatelsky plodný i po své devadesátce, kdy jeho „dvorním nakladatelstvím“ je atelier „De Cuore“ Tomáše Coufala („Věřit….Jde to vůbec?“ 2013, „Co mi dala rodná ves“ (2018), „Aby člověk žil svůj život“ (2018). Poslední již zmíněné besedy jsou blízko dokončení, vedeny terciáři usilují o oslovení širšího čtenářstva- ale pro obohacení nás terciářů především.
(autorem je Lubomír Mlčoch OFS)