Řeholník, jáhen, pokorný služebník třetího řádu – bratr pravé radosti
„Blahoslavený ten řeholník, který nalézá radost a potěšení jen v přesvatých slovech a dílech Božích a přivádí jimi s veselou radostí lidi k Boží lásce.“ Sv.František „Slova svatého napomenutí našeho ctihodného Otce svatého Františka všem bratřím“ /čl.20/, L.P. 1216„
Tam, kde je Duch svatý, se vždy rozsévá radost a smysl pro humor. Chceme-li pochopit, zda nějaký člověk dospěl k velké duchovní zralosti, ptejme se, zda má smysl pro humor…lidský postoj, který je nejblíže milosti“. Papež František k seminaristům, jáhnům a kněžím z římských církevních kolejí, jaro L.P.2018.
Moudrost slov dvou „Otců Františků“ jako úvod vzpomínek na Česlava Křížalu dělí 8 století,ale ne jejich obsah, a už vůbec ne to, že jde o moudrost prostého jáhna a římského biskupa,papeže. Od smrti bratra jáhna Česlava uplynulo na jaře už 7 let, a výročí jeho 90.nedožitých narozenin už bylo důvodem k připomenutí si tohoto výjimečného františkána. Jako duchovní asistent mnoha místních společenství SFŘ byl znám po celé republice, a je až záhadou, jak mohl vést i 30 společenství najednou, a přitom plnit tuto roli tak přesvědčivě – a s takovou radostí. Ještě v závěru života jich měl na starosti 8, a na věčnost odešel příznačně- při cestě za svěřenými ovečkami do Ostravy. Duchovní asistenci mít, to je pro společenství první předpoklad, ale i výhra, protože jde o „vzácný statek“, nedostatkovou službu. A v tomto problému „na straně nabídky“ byl Česlav neúnavný, vždy ochotný ke službě. OFM za jeho jménem je v jeho případě a v této službě až skoro nepatřičné: on nerozlišoval společenství odkazující se na jednotlivé větvě 1.řádu, byl bratrem jednoty františkánské rodiny. Česlav byl pro naši generaci živoucí připomínkou raného františkánství, téch prvních bratří, které otci Františkovi Pán poslal.
Renomovaní duchovní rádci většinou varují řeholníky, ty kdo se zasvětili Pánu, před častým měněním místa, vidí v tom neklid ducha. Z breviáře rodiny sv.Františka známe životy řady svatých či blahoslavených, jejichž svatost se projevovala tím, že pokorně a trpělivě žebrali 40 let na jednom místě – a přitom svou moudrostí, a poskytováním příležitosti k almužně sloužili bližním, někdy celému městu. Bratr Česlav měl nejprve po desetiletí, v časech státního dozoru nad církvemi, zcela znemožněnu příležitost ke klášternímu životu. A poté, kdy další dvě desetiletí svého požehnaného života v poslušnosti na klášterní život přistoupil, tak se díky své službě asistenta místních společenství v klauzuře nikdy a nikde dlouho nezdržel. A přitom – světe div se- žádný duchovní neklid na něm nikdo nemohl pozorovat. A pokud jde o jeho duchovnost, tu ani nepotřeboval příliš projevovat učeným kázáním, on „kázal“ už tím, že byl, jaký byl, jak jsme ho znali.
Slovem ale přitom Česlav vládl dobře, zejména byl mistrem „zkratky“, a rodný jazyk používal tak, že mu musel každý rozumět. A mohl jím být zasažen na duši někdy i lépe než sofistikovanou teologií, právě tou jadrností. A také vtipem. Bytostná radostnost Česlavova se projevovala až v jakési hravosti se slovy, slovními hříčkami, jako například v podobě odpovědi na otázku, kdy bude k zastižení v kláštěře /v Moravské Třebové/: „No sem tam tam /j/sem“. Nebo v protikladu „tvor“- „potvor“ ve výkladu moudrého naučení sv.Terezičky, že nemáme posuzovat výroky lidí tak vážně. Vždyť člověk je jen tvor – „anebo taky potvor“.
Životopis
Česlav se narodil v Holohlavech u Smiřic, jeho otec se jako vdovec oženil znovu, a k žijícímu synovi z prvního manželství pak mu Bůh nadělil dalších šest synů- mezi nimi Česlava, a pět dcer. Anička Zemanová-Křížalová už vážně nemocná, a na Česlava a svou rodinu vzpomínala s dojetím. Česlav o svém dětství hovořil málo, nechtěl si stěžovat: ale životní podmínky tak početné rodiny byly víc než skromné. Chudoba cti netratí, a evangelijní chudoba patří k františkánství. Jinou věcí je bída a nouze, o jaké my dnes už nemáme u nás ani ponětí, sotva si umíme představit hrozby dětské úmrtnosti z podvýživy. Nebo už jen jak a kde spát, a kde se popřípadě učit do školy v tak stísněném prostoru, kde k samotě sloužila jen jedna malá světnička. Tu po starších bratrech ke studiu krátce užíval i Česlav. Ten se ale vyučil řezbářem, a své řemeslo se snažil uplatňovat především pro potřeby restaurování interiérů kostelů. V letech útlaku církve však mohl přispívat k obnově kostelů jen příležitostně a „na černo“. Přesto vytvořil v Laudonu-Landškrouně krásný vyřezávaný oltář. A až do své smrti své řezbářské řemeslo uplatňoval výrobou (a distribucí) tau, našich křížků.
Nevíme toho mnoho také o letech, kdy působil jako „františkán v civilu“, například jako poštovní doručovatel, „pošťák“, aby se uživil. Ze vzpomínek pamětníků se zachovala spíš jeho jízdní ekvilibristika, když dopisy dokázal házet do schránek aniž by přerušil jízdu na kole, někdy i po opakovaných pokusech. To jistě vzbuzovalo zájem i širší komunity, ale nikdo přitom nemyslel na to, že se měl Česlav dát na závodní dráhu bratří Pospíšilových, na „kolovou“. Byly také zásilky doporučené a poštovní poukázky, a při takových příležitostech vstupoval tento duchovní pošťák do přímého kontaktu s adresáty. Z toho, co o něm víme z následujících let, se můžeme právem domnívat, že každé takové setkání tváří v tvář, od srdce k srdci, muselo být pro Česlavovy klienty ještě daleko působivějším zjevením než jeho kousky na kole. Tento pošťák, byl sám poslaný, tedy apoštol, za jehož zjevem, slovy i jednáním mohli adresáti tušit i Odesilatele dobrých zpráv radostné zvěsti evangelia.
A pak přišlo dvacetiletí, kdy bratr Česlav mohl být „pošťákem“ dobrých zpráv, heroldem velikého Krále, již otevřeně. Při svých cestách po místních společenstvích však působil i jako skutečný doručovatel, jen místo oficiální brašny s dopisy a poukázkami, měl svůj baťůžek, a v něm knihy – jako dárek, zápůčku či dodávku, jindy tašku s obvazy do leprosária a klubka vlny na pletení- a skoro vždy dřevěné křížky tau, jím vlastnoručně vyřezané. Ty na fyzické váze břemene neměly rozhodující podíl, jejich váha byla v symbolice: Česlav chtěl znát jen Krista pronásledovaného a ukřižovaného.
Naše formační příloha čtvrtletníku Zpravodaje národního spolčenství má název „Laetitia vera-pravá radost“, a Česlav byl pravým bratrem pravé radosti, jak svědčí hned několik jeho výroků: „Mám se špatně, ale poměrně dobře to snáším“. „Já jsem tady vod toho, aby mně lidi nadávali“. „Je třeba nebát se udělat si třeba i vostudu. Pokorně tu vostudu snést, to je taky znak františkánství“. „A jděme vstříc dalším průšvihům“- jako pozdrav při loučení, a jako povzbuzení duchovního asistenta jeho ovečkám. Takové náročné povzbuzení si Česlav mohl dovolit, měl je podložené zažitou osobní zkušenosti z dob věznění /“V kriminále jsme k sobě měli jaksi lidsky blíž“/.
Tato stránka Česlavovy osobnosti ukazuje, že humor neztrácel ani v těch nejvážnějších věcech. Proto také nebyl jen vtipný glosátor ani klaun, ale člověk velké duchovní zralosti jak o tom hovoří papež František. Aby jeho smysl pro humor mohl být opravdu lidským postojem blízkým milosti, a aby si tu milost posvěcující dokázal udržet i „v tlačenici“ /P.Jan Ev.Urban/, k tomu bratr Česlav potřeboval také vnitřní kázeň: o tom svědčí jeho výrok „Kdo nemá disciplinu, je chcíplina“. V pozdějším věku trpěl Česlav cukrovkou, jedl skromně, po trochách- dietu dodržoval. A pokud si na setkání bratří a sester přesto dal buchtu či malé pivo, bylo to spíš výjimkou potvrzující pravidlo, „zhřešil“ z lásky k hostitelům. Česlav rozhodně nebyl „bratr moucha“, svému a našemu Pánovi vydával svědectví věrohodně a s odvahou. Když svého času dostal pozvánku na setkání spolužáků ze školy, nešlo mu ani tolik o to výročí /“ono se to stejně každej rok mění“/, ale o to svědectví. A tak se rozhodl, že za těmi, ktěří ho po desetiletí třeba ani nepotkali nebo ho znali jen „v civilu“, přijede tentokrát v hábitu bratra menšího. Připraven i na tu případnou „vostudu“. Nakonec byl sám příjemně překvapen: tentokrát se mu nedostalo „pravé radosti“ odmítnutí; naopak, došlo i na otázky o věcech posledních,a o naději. Řeč přišla na témata na která by možná bez toho hábitu ani nepřišla. I spolužáci se blížili „střední době dožití“, a s ní sestřičce smrti.
Ti, kdo na Česlava vzpomínají, zdůrazňují nejen jeho lásku, radost a veselou mysl, to že byl zábavný, jakoby plný šťávy. Mluví také o tom, že povzbuzoval, dával naději, vyzařoval pokoj, odvahu a sílu. Jeho rada a pro něho typická „střelná modlitba“: Duchu svatý přijď – ale honem!“ – a on bezvýhradně věřil v její účinek- nuže v této radě je i vysvětlení pro zdroj moudrosti a pohotovosti jeho duchovních naučení. Když viděl rozdíl mezi bratry a přáteli v tom, že ty první dostáváme, a ty druhé si vybíráme, pak on sám byl pro nás darem, „dostaným“, ale všichni bychom si ho rádi vybrali i jako přítele, vědomi si toho, že pro něho jistě platilo Pánovo „už vás nenazývám svými učedníky, ale přáteli“. Česlav jako přítel samotného Pána? Ano, až tak mohl být vnímán jeho ovečkami. O jejich lásce k asistentovi-pastýři svědčí i ta mimořádnost, že k jeho 70. a 80.narozeninám vznikly texty písní /první na nápěv „Tisíckrát pozdravujeme tebe“, druhá na „Bože co ráčil….“/. A obě nakonec byly ještě předělány z narozeninových přání na smuteční rozloučení…
Vlitá moudrost Česlavovi dovolovala dojít k tak hlubokým poučením jako je toto: „Bolest tě učiní moudrým, ošklivost dobrotivým, hořkost mírným, nemoc silným“. Nebo moudrost paradoxu, „rady jak neradit“- „nemocným, jak mají trpět“. A také kupodivu – ani „rodičům, jak mají vychovávat své děti“- skvělá to připomínka nám prarodičům. Král komiků Vlasta Burian rád užíval v dialogu – většinou trochu ironicky- slovní obrat –„při vašem vzdělání“. Ti, kdo se zamýšleli nad životem bratra Česlava po jeho odchodu na věčnost, většinou neopominuli připomenout, že Česlav neměl žádné vzdělání, ani maturitu. Kdo z nás se vzděláním nabytým v době ateismu však ovládá modlitbu Otčenáš v klasické řečtině /?/…a kdo je přitom ještě schopen žertovat, že „mluví jazyky“? Když se po 40 letech Česlav setkal s P.Janem Evangelistou Urbanem, doktorem filozofie a někdejším ředitelem Třetího řádu, mohlo to vypadat, že šlo o setkání slovutného teologa a šikovného řezbáře křížků. Ale bratři františkáni, dvě osobnosti, se po těch letech objali…A vnímavý čtenář by si mohl všimnout, že moudrost těch dvou se liší spíš jen formou, ne obsahem. Otec Urban v krátkém uvolnění Pražského jara proslovil přednášku „Křesťan v současném světě“, a v ní, on nevinně vězněný, s hlubokou pokorou – za celou církev- připouští, že „mnohé lidi, které má Bůh, nemá církev, a mnohé, které má cirkev, nemá Bůh“. Tomu odpovídá Česlavova myšlenka o „třech podiveních v nebi“:
-Jak to, že tam vidím toho člověka, co jsem ho v kostele v životě neviděl?
– Jak to, že tam nevidím toho, co jsem ho v kostele vídal skoro denně?
- A konečně: Co tady vlastně dělám já?
To třetí podivení v nebi je výrazem osobní pokory bratr Česlava. Ale jak jsme Česlava znali, můžeme si i představit, co on tam asi dělá: působí v nebeské poště, přebírá a třídí naše prosby, přímluvy a modlitby, a „expres rekomando“ je předává příslušným svatým, popřípadě až Nejvyšší instanci, Duchu svatému, v jehož ochotu a připravenost nám poradit „hned“, on sám tak pevně věřil.
Naposled jsem se s Česlavem setkal v Petrinu, na formačním semináři. Krátce předtím se mi dostalo překvapivého postřehu pro dobu první republiky a veřejného působení Dr.Františka Noska: k notoricky známému faktu, že matrikově byla česká společnost tehdy ještě převážně katolická, přibylo tvrzení, že v první generací komunistů byli – prý – mnozí „vzbouření ministranti“- někteří pocházeli z podobně nuzných poměrů jako Česlav. Bylo po návštěvě Kláry Lubichové v Praze, a ta i úzkému okruhu křesťanských politiků přítomných na Arcibiskupství kladla na srdce, aby přijímali jako bratry i ty politiky jiné, druhé, protivné. Zakladatelka hnutí Fokolare byla v raném mládí františkánkou, a tak v mé mysli došlo ke spojení několika klíčových slov: od „bratří loupežníků“ sv.Františka a „vzbouřených ministrantů“ už nebylo daleko ke slovnímu spojení „bratři komunisté“, i k nároku, že bychom se měli pokusit přijímat je jako naše hodně odloučené, ale přece jen „odloučené bratry“. Poslední encyklika papeže Františka „Všichni jsme bratři“ je dnes pro takovou strmou cestičku uvažování také jakousi oporou. Přednášející si zpravidla v auditoriu volí někoho, ke komu mluví jakoby osobně, aby to nebylo tak anonymní. A má také možnost vnímat odezvu svých slov. Já si tehdy zvolil bratra Česlava. V jeho tváři se – po mém vydání se na poněkud tenký led- objevily tři úkazy: údiv, úlek – a úsměšek. Nevím, co to do mne vjelo, ale najednou jsem vybafnul: „A pro Tebe, Česlave, to platí taky“. Česlavova tvář se jako bleskem proměnila, a místo těch dříve popsaných rysů najednou zračila spíše poznání, přijetí a pokoj.
Tenkrát jsem na sraz spolužáků odjížděl já, a tak jsem se hned po přednášce omlouval a loučil. Bratr Česlav se se mnou loučil zvlášť srdečně, a dával mi své jáhenské požehnání. Z jeho slov si dělám naději, že mi tehdy žehnal nejen na tu cestu do rodných Troubek. A tak v síle tohoto Česlavova požehnání, si dovoluji zmínit i tuto episodu. Opřen ovšem i o tu jeho radu, že i tu případnou „vostudu“ je třeba se nebát udělat. A snést ji.
Bratr Česlav odešel na věčnost, ale Boží velikost a Boží dobrota a Boží prozřetelnost, které se na životě tohoto františkána projevovaly tak viditelně, budou působit i nadále. Pocit, že jsme jeho smrtí přišli o dobro, byl přirozenou první reakcí, ale Boží milost se nezastaví, a Česlav za dobrem, které jsme si s ním spojovali,bude stát dál. Tak Česlavovu odkazu rozuměl i náš právě zesnulý národní ministr František Reichel. Při průjezdu kolem Moravské Třebové neopominul i při řízení obracet pohled k místu věčného odpočinku batra Česlava a vděčně připomínat jeho osobnost.
(autorem je Lubomír Mlčoch OFS
S díky P.Antonínu Klaretu Dambrowskému OFM za myšlenky z jeho kázání při rozloušení se zesnulým. A díky Aleši Ondrůškovi a Ivance Maderové, autorům a redaktorům sborníčku „Kvítky z kytice bratra Česlava OFM“ /Sekulární františkánský řád, Národní rada, 2013/, z něhož jsem mohl čerpat. A se zvláštním poděkováním Česlavově rodné sestře Aničce).