terciář pronásledovaný režimem, který opravil polorozbořenou kapli.
Václava jsem poznal až po mém vstupu do sekulárního řádu. V době když už mu bylo přes 80 let. Vozil jsem jej na naše setkání bratrského společenství a domů za Plzeň. Rád jsem naslouchal jeho vyprávění, jak se dalo i za komunistického režimu hodně dělat pro církev i pro lidi. Následující příběh jsem pro osvěžení mé paměti ještě konzultoval s vyprávěním Václava které poskytl pro Paměť národa, ze kterého článku i cituji . Několikrát jsme spolu s Jaroslavem Šedivým a jeho manželkou Dankou a s Ženíškovými byli u Ptákových na návštěvě a musím říci, že kromě podrobného vyprávění Václava o jeho životních příbězích mne zaujala také jeho skromná, pokorná a obětavá manželka Jindřiška. Proto se zmiňuji v textu i o ní. Ostatně ona vstoupila do Sekulárního řádu již v roce 1947 a Václav možná trochu z lásky k ní v roce 1952.
František Václav Pták se narodil 9. července 1928 v Záluží u Třemošné. Měl normální dětství chlapce na vsi, hodně sportoval – hrál házenou, fotbal, v zimě hokej. Po válce vstoupil do Sokola, nějaký čas byl také ve Skautu, dokud neodrostli a neodešli vedoucí.
V Záluží absolvoval obecnou školu, potom chodil do Třemošné do měšťanské školy. Ve 14 letech šel do učení na kováře do Plzně. Po vyučení vystudoval střední průmyslovou školu strojní v Plzni a složil maturitu.
Coby aktivní sokol se zúčastnil v červnu 1948 všesokolského sletu. Zde došlo k prvnímu střetu se státní mocí.
„Tam byly takové velké protikomunistické manifestace. Slet, to byla protikomunistická odezva na situaci té doby. A to jsme ještě zdaleka nevěděli, co se od toho února 1948 do července dělo. To se jenom tak mezi lidmi povídalo, že toho sebrali a tak. Ale to byl takovej národní odpor. Přál bych vám to zažít, ten slet, v jaký atmosféře probíhal. Mezi sokoly, tam se snad nenašel nikdo, kdo by sympatizoval s komunisty. A proto se skandovaly ty hesla, to někdo vymyslel nějaký heslo a už se skandovalo. Třeba hodně letělo: ‚Beneš patří na Hradčany, Kléma na Olšany!‘“
Později studoval České vysoké učení technické v Praze, odkud byl při prověrkách v roce 1949 vyloučen bez udání důvodu. Později při práci ve Škodovce se snažil vysokou školu dostudovat v dálkové formě studia. Po návratu z kriminálu mu však ani toto nebylo umožněno.
Asi v letech 1949–1950 se s dalšími studenty zapojil do skupiny, která zajišťovala převádění osob a jejich tajný přesun po území ČSR.
Další Václavovou aktivitou byla tajná setkání katolické mládeže. Hnutí Katolické akce vnímala Státní bezpečnost jako jednoho z největších nepřátel a nebezpečí pro komunistický režim, hlavně protože se tam scházeli vzdělaní inteligentní lidé, kteří o věcech přemýšleli, uměli si udělat vlastní názor a držet se jej, nejít s davem.
„Je nejvíce bolelo to při výsleších – jak jsme zjistili – že my jsme byli taky po té stránce katolické organizovaní. A tam nám přednášeli lidé, kteří věděli, co chtějí.
Celá síť kroužků se pak nazývala „rodina“. Na Slovensku byl její vůdčí osobností P. Kolakovič, v Čechách najdeme osobnosti jako P. Josef Zvěřina, Růžena Vacková, P. Adolf Kajpr, P. Metoděj Habáň, P. Oto Mádr, P. František Mikulášek.
Přednášky byly tajné, účastnilo se jich maximálně deset lidí.
Do řádu vstoupil v roce 1952 za silné podpory a formace své manželky.
Po delší době, kdy StB skupinky sledovala a pomalu rozkrývala (již od roku 1954), v roce 1957 zasáhla.
Václav Pták byl zatčen v listopadu 1957. Potom byl držen sedm měsíců ve vazbě StB v Plzni, většinou na samotce. Výslechy probíhaly od rána do noci, vyšetřovatelé, zvaní referenti, se střídali, ale vyslýchaný tam byl stále jeden – pod tlakem.
V březnu 1958 se konalo soudní přelíčení se skupinou Josef Julius a spol., prokurátorkou při něm byla známá dr. Ludmila Brožová-Polednová, předsedou soudu dr. Tlapák.
„Obhájci – to nebylo poznat, kdo je obhájce a kdo prokurátor. Mluvili oba stejně.“ Soud byl jen divadlo, rozsudek byl již předem připravený. „Takovýhle fascikl papírů – obžaloba. To tam ke každýmu četli, co kdo provedl a jak. Potom se soud odebral k poradě. A ten soud – ti lidé neměli čas jít se ani vyčůrat. Ti šli z jedněch dveří a přišli rovnou druhýma dveřma. A soud se poradil. Čili udělal usnesení. A už vám přečetli rozsudek – i s odůvodněním.“
Na právo a právní postupy se příliš nehledělo.
„A já tam mám na konci rozsudku takovou pěknou větu: ‚Obviněnému nebyla dokázána obžaloba. Ale senát došel k závěru…,‘ že to tak asi bylo, jak to obžaloba říká.“ Soudy a vyšetřovatelé se podle Václava Ptáka drželi zásady: „Je lépe zatknout deset lidí, kde bude devět nevinných a jeden vinný, záleží jen na tom, že toho vinného chytnou, že jim neuteče. Oni neumějí odpouštět. A další bylo: Když se kácí les, lítají třísky.“
Václav Pták byl odsouzen na rok a půl vězení za trestný čin podvracení republiky. Obžalovaní měli štěstí, že se Státní bezpečnosti nepodařilo propojit jejich činnost se skupinami v Hradci Králové a v Praze-Smíchově a vytvořit tak celostátní síť. Potom by tresty byly horší, protože by to bylo hodnoceno jako celostátní spiknutí. Takto byli souzeni jen jako skupina z Plzně a Českých Budějovic. „Naštěstí jsme mluvili všichni stejně, abych byl upřímný, lhali jsme všichni stejně, takže se to nepodařilo propojit a byli jsme souzeni individuálně – každá skupinka zvlášť.“
Václav Pták byl propuštěn z vězení v roce 1960. Začal pracovat v dílně v dělnické profesi – např. čistil Siemens martinské pece, v nichž se taví ocel. Veškeré pokusy jeho a přátel, aby se dostal do konstrukce či jiných inženýrských povolání, na lepší pracovní pozici, byly dlouhou dobu haceny celozávodním výborem KSČ a zvláště jedním komunistou, se kterým měl kdysi spor.
Až v roce 1965 se konečně dostal do konstrukce v závodě Výstavba. Zde měl dva významné úspěchy – podle jeho návrhu se provedla první vysokomontážní práce z helikoptéry v republice (při stavbě nového komína) a rychle dokončil konstrukční návrh i technologickou výrobu stroje na oddělování plynných a kapalných částic, na kterém se předtím neúspěšně pracovalo 12 let.
Jako františkán následoval sv. Františka z Assisi, který opravoval kaple a kostelíky v Assisi . Na konci osmdesátých let minulého století se Václav rozhodl ještě s dalšími katolíky opravit zchátralou kapli Panny Marie Pomocné v Kyjově u Plzně. Kaple byla historicky cenná, ale podobně jako mnoho dalších církevních památek v západních Čechách, byla neudržovaná a značně poškozená. Bratr sháněl materiál, peníze i pomocníky a společně kapli opravili a udržovali ve výtečném stavu až do celkové rekonstrukce po roce 1989. Bratr Václav s františkánskou pokorou o opravování kaple po pracovní době v továrně říká: „Nedělali jsme to pro svou slávu, bylo to třeba. Chtěli jsme kapli zachránit a to se nám povedlo. Panna Maria jistě věděla, že ne pro slávu, ale z lásky a úcty …“ Každý rok i v současnosti jsou u kyjovské kaple pořádány tři pouti farností Plzeň město.
Ve III. řádu sv. Františka byl v letech 1994 – 1997 v Národní radě a účastnil se aktivně obnovy řádu.
Při obnově III. řádu sv. Františka v Čechách sjezdil v 90. letech celou republiku.
Po roce 1989 byl pamětník nějaký čas činný v obecní samosprávě v obci kde bydlel. Až do smrti aktivní v Konfederaci politických vězňů a sloužil v jejich výboru v Plzni. Pravidelně docházel na setkání terciářů.
Je nutné se zmínit o jeho manželce Jindřišce, která mu věrně zajišťovala domácnost, když nebyl dlouhé dny doma. Pracovala jako zdravotní sestra, starala se o jejich tři děti a o Václavovu maminku, často sama. Jindřiška vstoupila do řádu dříve jak Václav. Již v 16 letech v roce 1947, do III. řádu sv. Františka a 26. 12. 1948 složila profesní sliby. A jak se sám vyjádřil Jindřiška mu byla počáteční inspirací pro vstup do řádu. Oba byli aktivními členy Sokola a podíleli se na organizování různých akcí pro děti. Jindra se při rozhovoru bránila, tvrdila, že nic výjimečného, o čem by se dalo psát, neprožila. Ale právě to, jak věrně a pokorně následovala sv. Františka a jak se vzorně starala Václavovi o zázemí, o děti, o domácnost, jak sním věrně prožívala veškeré těžkosti byla pro nás vždy velkou inspirací.
O Václavovi Ptákovi se lze více dočíst na stránkách Paměti národa.
Přese všechnu tvrdou práci a úspěchy zůstal pokorný a skromný.
(autorem je Luboš František Kolafa OFS)