To, čemu říkám „nutné“ utrpení, probíhá každý den, zdánlivě bez otázek. Když jsem psal tento text v arizonské poušti, četl jsem, že jen jedno semeno kaktusu saguaro ze čtvrt milionu semen se dožije byť jen rané zralosti a jen málo z nich dosáhne plného růstu. Zdá se, že většina přírody naprosto akceptuje velké ztráty, hrubou neefektivitu, masové vymírání a krátkou délku života jako prostou daň za život. Paradoxně nás pocit tohoto smutku, a dokonce jeho plné absurdity, vtahuje do všeobecného tance, jednotného pole a nečekaně hluboké vděčnosti za to, co je dáno – bez nutnosti a tak zadarmo.
