S Hanou Brigitou Reichsfeld se známe již deset let. A mnozí jí znáte i na Slovensku. Jako každý mužský jsem si nejdříve musel v národní radě zvykat na její ženský způsob myšlení a víry. Dnes mám k její křesťanské a františkánské cestě ještě velkou úctu a vážím si její odvahy sloužit druhým i přes všechny těžkosti a nemoci.
Hana Brigita Reichsfeld je matkou tří dětí a babičkou tří vnoučat. Kromě toho byla mnoho let učitelkou v základní a jazykové škole. Spolu s manželem Lubomírem byli ve Veselí nad Moravou prvními, kdo se v listopadu roku 1989 zapojili do Sametové revoluce v okrese Hodonín a poté zakládali Občanské fórum ve městě. Než se v loňském roce začala starat o terminálně nemocnou maminkou, byla několik let pastorační asistentkou Charity Uherské Hradiště, kde mimo jiné duchovně doprovázela umírající v Domácím hospici Antonínek a zůstává stále jejich dobrovolníkem.
Na jaře roku 2007 začala Hanka vnímat, že jí Bůh volá k následování života svatého Františka.
Cituji z rozhovoru, který vedla s Hankou redaktorka a fotografka Lenka Fojtíková pro knihu kronika sta let
Co následovalo?
Dostala jsem pozvání na mé první setkání místního bratrského společenství Sekulárního františkánského řádu v Uherském Hradišti. Když jsem tam přišla, bylo mně čtyřiačtyřicet let a skoro všichni tehdejší členové byli starší než já. Po vylití Ducha svatého jsem dostala dar radosti a chvály. Byla jsem proto naladěná chválit Pána, jak jen je to možné. Mé nadšení a rozlet při prvním setkání s terciáři docela srazila tradice a určitá rutina. Potom jsem nějaký čas uvnitř sebe bojovala s pocitem, že jsem se asi spletla, protože Bůh se neplete. V čase ticha a rozjímání jsem následně uviděla celou nádheru františkánské rodiny na celém světě. Od života svatého Františka napříč staletími. To mě naplnilo radostí, kterou jsem předtím už poznala. Najednou jsem měla zcela jasno a bylo mně úplně jedno, že je tam rutina a tradice, protože jsem viděla celou nádheru františkánské rodiny.
Členkou národní rady je letos Hanka už deset let . V období 2014-2016 byla zvolena národní ministryní. Nyní slouží ve službě formátorky.
Cituji z rozhovoru, který vedla s Hankou redaktorka a fotografka Lenka Fojtíková pro knihu kronika sta let
Šla jste do funkce národní ministryně s nějakou vizí?
Měla jsem v srdci touhu evangelizovat. Bylo mně ale jasné, že nejdříve je třeba, aby co nejvíce bratrů a sester v řádu zažilo vylití Ducha svatého, aby zakusili živý dotek Boží a osobní setkání s Kristem. Potvrzení mně k tomu dala generální ministryně ze Španělska sestra Encarnation del Pozo, která říkala, že v řádu nutně potřebujeme prožít autentické obrácení. To souviselo s duchovními obnovami na Velehradě, které od roku 2016 čtyřikrát vedl páter Elias Vella z Malty. Vždy jsme je pořádali pro celou františkánskou rodinu. Kromě terciářů a přátel svatého Františka se pravidelně účastnili bratři prvního řádu a řeholní sestry. Účastníci přitom nebyli pouze z Čech a Moravy, ale také například ze Slovenska, Anglie, Bosny a Hercegoviny.
Tolik jako opakování, pro ty kdo nečetl rozhovor s Hankou v knize kronika 100 let na str 292.
Pokračujeme rozhovorem ze současnosti.
Chtěl bych se znovu vrátit k tomu, že jsi sloužila v jednom období jako národní ministryně.
Jak se zpětně díváš na to, že jsi stála na pozici, na které posledních sto let stáli jen muži? Jak si se cítila? Jaké těžkosti jsi prožívala?
Vůbec jsem si to neuvědomovala. Ráda žiji přítomnost, souvislosti mně často nedocházejí nebo přijdou později, někdy až skrze druhé. Zkrátka takhle jsem nad tím nepřemýšlela.
V roce 2015 přišla naléhavá potřeba zvolení nového národního ministra. Ačkoliv se tehdejší národní ministr snažil najít v bratrských společenstvích kandidáty, nedařilo se to. Oslovil s prosbou také mě a s nadsázkou utrousil, že když se skutečně nikdo nenajde, můžeme tak akorát s prosíkem ke Slovákům o přičlenění k jejich OFS. Rozlišovala jsem kandidaturu ještě několik málo dní před tehdejší národní volební kapitulou, a to během misijních „Dnů víry“ v Praze. U Panny Marie Sněžné jsem v kapli při adoraci tiskla v ruce malý relikviář 14. pražských františkánských mučedníků. Sama sebe jsem ujišťovala, že mám pouze překlenout období, než se najde nějaký nový národní ministr. Řekla jsem Bohu své ano a přijala jsem oficiálně kandidaturu „za minutu dvanáct“, a to v pátek v noci před samotnou sobotní volbou. Jako národní ministr jsem prožila mnoho krušných chvil, protože s některými zvláště legislativními, úředními, systémovými věcmi jsem si vůbec nevěděla rady. Skutečně horké momenty, neboť tenkrát se dotahovala kauza „terciářské hroby“, a to byl pořádný oříšek či přímo ořech i pro zdatné muže – národní ministry přede mnou. Ve službě mě nesla čirá Boží milost a sílu mně dávalo vědomí, že to tak Bůh chtěl. Když jsem o tři roky později na národní volební kapitule prosila, aby mě již bratři a sestry nenavrhovali do služby národního ministra, docela mě rozesmála slova jedné sestry, která řekla: „ A to je škoda, mysleli jsme si, jak si v té službě libuješ a jak jsi šťastná!“ Tenkrát jsem už po dlouhém hledání věděla, že bratr František je ochotný kandidovat do služby národního ministra. Co já tenkrát oslovila terciářů!:-)
Jak vidíš současnou úlohu žen ve františkánském sekulárním řádu a františkánské rodině?
Nejsem nakloněna žádným feministickým hnutím, naopak vidím všechny bratry a sestry jako Boží děti na naprosto stejné úrovni. Jistě, že je mezi ženami a muži rozdíl. Pěkně o tom píše ve své knize John Gray: „Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše.“ Když poznáme a pochopíme naše rozdíly, můžeme růst v bratrském společenství a vykonat mnoho dobrého, protože se vzájemně budeme krásně doplňovat. Úlohu vidím stejnou pro muže i ženy – jak bratři, tak sestry jsme spoluzodpovědní za náš řád. A to úplně každý bez rozdílu. Všichni jsme dostali od Pána Boha dary a všichni máme těmi dary sloužit.
V čem se my muži musíme změnit, abychom více chápali hlas a rady žen?
Jen zůstaňte, vy muži, stejní jací jste!:-) Znám hodně opravdových mužů, kterých si moc vážím. Jak už jsem naznačila, hlas žen považuji za rovnocenný hlasu mužů. Pokud je někde nějaká nadřazenost mužů, tak ji vnímám spíše jako individuální povahovou vlastnost.
Přeci jenom mně teď přichází myšlenka: v židovské rodině je ženě dána náležitá pozornost, úcta a vážnost. „Ima“ (z hebrejštiny matka) je prostě ta, které se naslouchá a to, co řekne, se jen tak nepřehlédne a nenechá protéct mezi prsty. Židovská žena si je vědoma své zodpovědnosti a podle toho žije, mluví, koná. Mnoho židovek dosáhlo velkého úspěchu a dostalo Nobelovu cenu. Také v armádě je ženám v Izraeli dána stejná důvěra jako mužům, děvčata stejně jako chlapci jdou na vojnu a ženy dokonce mohou v izraelské armádě zastávat pozice, které běžně jinde ve světě náleží výhradně mužům.
Ženy mají někdy mnohem více úkolů než muži. V rodině, farnosti, ve společenství. Doporučila bys jim i službu v národní radě?
Ano, pokud by v modlitbě rozlišily a srdcem vnímaly, že to mají udělat a pokud mají dobré zázemí a podporu své rodiny. Od začátku mé služby v národní radě mě můj manžel podporuje.
Kromě služby ministryně jsi sloužila jako delegátka české republiky na některých setkáních mezinárodní rady. Mezinárodní spolupráci navázali v posledních letech Čeští i Slovenští terciáři. Navzájem si v některých záležitostech pomáháme.
Co se můžeme ze setkání na mezinárodní úrovni naučit?
Mezinárodní akce jsou vrcholem našeho bratrského setkávání, jsou neobyčejně povzbuzující a krásné. Vystoupení jednotlivých delegátů na mezinárodních kapitulách jsou dobrým důvodem k zamyšlení, co bychom mohli změnit v našem národním bratrském společenství. Velmi cenná jsou osobní svědectví bratří a sester. Jedinečné bylo Evropské františkánské setkání v Litvě v roce 2018, kterého se zúčastnilo na 150 bratří a sester z 24 evropských zemí. Přineslo stále aktuální poselství: „Nelpěme na minulosti a na způsobech, kterými jsme vždycky dělali věci – nenechejme Ducha svatého narazit do zavřených oken!“
V Českém sekulárním řádu neexistují oblastní rady. Celou agendu a organizaci zajišťuje jediná, mnohočlenná národní rada. Delegáti si mezi sebe rozdělili patronaci nad malým počtem společenství a snaží se být s nimi častěji v kontaktu než jen při volbách nebo vizitacích.
Jakou úlohu by měla podle tebe hrát v budoucnosti národní rada, jakým směrem by se měla vydat její služba?
Spojující, propojující. Stále vnímám, že některá bratrská společenství žijí tak nějak sama pro sebe, je jim spolu dobře a to jim tak stačí. Je ovšem škoda minout se s tím, co nám Bůh dává, a to velkou krásnou františkánskou rodinu na celém světě. Národní rada má být motivátorem ke sjednocení, poznávání se, živé komunikaci napříč místními bratrskými společenstvími. To ovšem klade na členy národní rady požadavek věnovat více času zejména bratrským vizitacím. Věřím, že by bylo nám všem k užitku, kdyby z bratrských vizitací a setkání nikdo nespěchal, naopak si vědomě vyhradil delší čas, třeba i celý den či dva na to jen tak prostě s bratry a sestrami být…
Jakým směrem by se měla vydat služba? Ráda bych zmínila odkaz nedávno zesnulého papeže Benedikta XVI. (Intima Ecclesiae natura z r. 2012): „Niterná povaha církve se vyjadřuje ve trojí službě: zvěstování Božího slova, slavení liturgie a služba lásky (diakonie), které jsou úzce spolu spojeny a které nelze od sebe oddělovat.“ Naše služba jako terciářů a následovníků sv. Františka by měla zahrnovat společnou liturgii, evangelizaci a službu potřebným. Je to jako trojnožka – společenství, které se schází k liturgii, hlásá Krista a věnuje se potřebným lidem, bude pevně stát a nepřevrátí se.
Nyní bych se rád věnoval tvému vztahu k židovskému národu, k židovským křesťanům a k Izraeli
Do Izraele jezdíš poměrně často. Jak se narodil tvůj vřelý vztah k lidem v této zemi?
Když to vezmu úplně historicky – manželův tatínek byl žid, maminka křesťanka, takže se přirozeně v naší rodině otázky židovství a křesťanství často probíraly. Díky tomu jsem si utvořila názor na Izrael a židovství z mnoha pohledů a dospěla jsem k obdivu izraelského národa a jeho země. Po revoluci v roce 1989 nás navštívili vzdálení příbuzní manželova tatínka. Ti blízcí všichni zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi. Dostali jsme pozvání do Izraele. Vlastně jsem jediná z rodiny, kdo se do Izraele pravidelně vrací, a tak jsem se zcela přirozeně stala mostem mezi rodinou žijící v ČR a v Izraeli.
Které vzpomínky na setkání s lidmi ti utkvěli v paměti?
Naše stříbrná svatba na břehu Galilejského jezera a po ní společný večer s příbuznými v blízké Magdale. Mnohé z nich jsem viděla poprvé.
Nejvíce vzpomínek se váže k mojí nejdelší návštěvě Izraele v roce 2013, kdy jsem strávila v Jeruzalémě čtvrt roku. Ráda vzpomínám na šabatové večeře v rodinném kruhu, rozhovory s lidmi – ať už židy, mesiánskými židy, křesťany a poznala jsem i několik muslimů. A nejenom lidé mně utkvěli v paměti – také nezaměnitelná vůně té země, po níž se mi často stýská, tiché cestičky nad ránem v uličkách starého města uvnitř hradeb cestou na Golgotu, kibucy a parky s keři a květy libých vůní, tržiště s rozličným kořením, rozkvetlé mořské pobřeží pod Karmelem, temná obloha noční pouště s oslnivě zářícím měsícem a mnoho dalšího…
Z Jeruzaléma jsem každý týden dojížděla autobusem do Tel Avivu – Jaffy do společenství při kostele St. Peter´s Church, které vedl františkán Fr. Peter Ashton. Tam jsem také potkala budoucí františkánskou terciářku Carinu, která mě později přivedla do kostela St. Anthony taktéž v Jaffě, kde se scházejí františkánští terciáři. Fr. Peter se duchovně staral o početnou skupinu zvláště filipínských žen, které přijely do Izraele za prací a tvořily převážnou část farnosti. Některé se tam vdaly a založily rodinu. Prožila jsem s nimi velikonoční duchovní obnovu, která se konala v městečku Abu Ghosh u sester Sv. Josefa. O židovském svátku Pesach jsme měli Sederovou večeři, předčítali texty z Pesachové Hagady, jedli jídla, která mají symbolický význam. Na Bílou sobotu byla před kostelem Notre Dame de l´Arche d´Aliiance zapálena obrovská hranice dřeva a následovala nezapomenutelná vigilie, v jejímž závěru tančil celý kostel včetně několika knězů u oltáře. Pokoj v klášteře jsem sdílela s mladou filipínkou Josephinou. Spřátelily jsme se a v následujících letech jsme se vídaly v Jeruzalémě. Byla vážně nemocná, v posledních měsících života jsem ji navštěvovala v židovské nemocnici Hadassah v Ein Karem.
V Jeruzalémě se vždy vracím kromě rodiny příbuzných ve čtvrti zvané Mošava také do kláštera Sv. Kláry na Hanoch Albek St. a k Sv. Simeonovi a Anně na HaRav Kook St. – komunita je hebrejsky mluvícím katolickým vikariátem v Jeruzalémě. Toto místo a lidé tam mají zvláštní místo v mém srdci. Vždy se k nim velmi těším na mši svatou slouženou v hebrejštině.
Jak žijí křesťané a sekulární františkáni v Izraeli? Čemu se od nich můžeme naučit?
V Izraeli jsou františkánská terciářská společenství v Betlémě, Nazaretu, Jeruzalémě a Jaffě. Poznala jsem pouze bratrské společenství při kostele Sv. Antonína v Jaffě. Pospolitost, jednoduchost a radostnost je to, co je charakterizuje. V současné době je jich 25 s profesními sliby. Jsou mezi nimi bratři a sestry z Indie, Afriky i Filipín – mladí i staří, tak jako v rodině. Jedenáct let je aktivním terciářem v Jaffě bratr Anil Macwan, původem z Indie. Jak sám říká, ve všech jejich aktivitách se snaží žít evangelium a šířit evangelium. Kromě měsíčních bratrských setkání navštěvují terciáři nemocné v nemocnicích, jezdí do dětského domova v Ein Karem a domova pro seniory v Nazaretu. Ani v době pandemie nepřerušili kontakt a vídali se přes Zoom. Věnují se poradenstvím také mládeži a pořádají duchovní obnovy pro mladé. Aktuálně dělají krok k většímu poznání se s bratrskými společenstvími v Betlémě, Jeruzalémě a Nazaretu a také směrem k mezinárodnímu společenství.
Od mesiánských židů se můžeme naučit žasnout. Jejich víra, jak jsem viděla, je živá – taková, jakou známe u apoštola Pavla, když se potkal s Ježíšem a poté se stal zapáleným křesťanem a evangelizátorem. Na jeden mesiánský sbor v Jeruzalémě mám hlubokou vzpomínku, a to, když se za mě modlili předtím, než jsem šla svědčit do jedné skupinky sekulárních židů o křesťanství. Do židovské komunity při kulturním domě na Emek Refaim mě pozvala naše příbuzná Hava proto, že o křesťanství nic nevěděla a chtěla se dozvědět. Bez podpory a modliteb mesiánských židů bych návštěvu pravděpodobně vzdala. Věřím, že právě díky modlitebnímu krytí ze zázemí to byl večer takový, jaký byl. Zakusili jsme dotek Boží lásky.
Tvůj život pokračuje…
Co tě nejvíce potěšilo ve tvém životě v posledních letech? Myslím tím v rodině, ve farnosti, ve společenství, v národní radě?
Aktuálně dokončení dřevěného trvalého sousoší Svaté Rodiny v životní velikosti na Svatém Antonínku. V závěru mi hodně pomáhal můj manžel.
Milým překvapením a potěšením bylo, když se loni sjela všechna tři vnoučata už na 9. ročník „Babí Hanky letní školy“. Tak si naše vnoučata sama pojmenovala pobyt u nás prarodičů, když k nám začala jezdit z Prahy na prázdniny. Každý ročník má svoje téma: ta jsou různá, vždy poskládaná z mozaiky rozvíjející tělo, duši i ducha. Babí letní školu naše vnoučata milují a nenechala si ji vzít, ani když přišla puberta. O prázdninách často vzpomínáme na minulé ročníky, co všechno jsme spolu prožili, někdy se smějeme až tak, že nás bolí bránice. Asi nejneobvyklejší bylo téma „Židovské svátky tvořivě a hrou“, když se učili hebrejská písmena a základní slovíčka, podepsat se, zazpívat několik písniček. Některá slova se ujala, tak třeba když jdeme spát, říkáme si layla tov (z hebrejštiny dobrou noc) apod.
Potěšilo mě, když jsem v roce 2021 dostala milost od Pána k moto pouti z Přímětic na jižní Moravě do Jeníkova v Severních Čechách. Na pouť mě upozornila kamarádka novinářka. Vůbec nikoho jsem neznala, a přesto jsem vyrazila. Na motorce jsme jeli pouze tři: farář, varhaník a já. Souběžně s námi putovala do Jeníkova početná skupina farníků, a to na kolech. Když jsem viděla, jak se nadřeli a my tři jsme stihli v klidu po cestě různé zajímavé prohlídky, měla jsem skoro výčitky svědomí, že mám takovou pěknou pouť. Krásná byla také cesta na motorce do kláštera kapucínů v Sušici spojená s divadlem pro děti v klášterní zahradě. Kamarádka, se kterou jezdím na motorce, je loutkoherečka, tak jsou někdy naše jízdy spojeny s divadelním představením. Obě máme vnučky stejného věku a o prázdninách je bereme na motorku s sebou. Nádherné chvíle jsme s nimi prožily u přátel ve Zlatých horách. Mají pohádkový dům s pekárnou hned vedle kostela, kde jsme se všichni budili do vůně čerstvého chleba.
Potěšením pro mě bylo, když můj koníček – ježdění na motorce – dostal hlubší smysl uspořádáním motorkářské pouti na Svatém Antonínku. Po prvním ročníku v roce 2020 se zapojil do organizace můj manžel Luboš a mně se tak splnil dlouholetý sen být společně s manželem ve službě nové evangelizace. Loni sloužilo na pouti už sedm manželských párů, a zvláště mužům se tam líbilo.
Na poli služby bych ráda zmínila františkána P. Eliase Vellu, který nás Čechy i Slováky spojoval a naší františkánské rodině sloužil na seminářích. Vždycky jsem se velmi těšila z toho, když jsem přijela na Slovensko a potkala jsem tam slovenské terciáře a naopak, když Slováci přijeli k nám na Velehrad a prožili jsme spolu vzácné chvíle. Otec Elias nám od roku 2016 přednášel týden na Velehradě na různá témata: Ježíš lékař těla i duše, Duch Svatý, Růst ve společenství a těsně před vypuknutím pandemie bylo téma Nová evangelizace. V roce 2019 dvanáct z nás, kteří jsme sloužili na Velehradě během seminářů s otcem Eliasem Vellou, pokračovalo společně ve snaze o novou evangelizaci v nově vzniklém společenství RUAH na Svatém Antonínku. V současné době tvoří společenství RUAH síť přímluvců po celé republice a pořádá společně s laickými misionáři Václavem Čápem a Janou Ungerovou online semináře. Od roku 2020 společenství organizuje na Svatém Antonínku ve spolupráci s bratry františkány 1. řádu motorkářskou pouť, která se stala velkou evangelizační akcí. Můj manžel je ze smíšeného židovsko-křesťanského manželství a dlouho si hledal cestu do katolické církve. Mým tajným přáním posledních deseti let bylo, abychom spolu sloužili na Antonínku. To se naplnilo a děje uplynulé roky právě na motorkářské pouti.
Když se ohlédnu za svým životem, mohu vidět, kolik velkých věcí se po mém prvním setkání na jaře roku 2007 s otcem Eliasem stalo. Vsadila jsem zcela a bezvýhradně na Boží lásku, kterou jsem sama na sobě zakusila a také jsem pochopila, že jen ona Láska nás může změnit a přinést pokoj a dobro. Bůh mě povolal k následování sv. Františka z Assisi. Událo se to v soukromí, tiše a něžně. Nevěděla jsem tenkrát nic o existenci Sekulárního františkánského řádu. Obrátila jsem se na nejbližší františkány a bratr Augustin mě přivedl na setkání terciářů. Započala se moje františkánská cesta…
S vděčností Bohu za otce Eliase Vellu, čerpám teď ve své službě národního formátora ze studnice, kterou on nám zanechal. Voda v ní nikdy nechybí a je živá.
V národní radě mě těší, že se víc poznáváme a máme k sobě blíž. Těší mě také upřímná, otevřená diskuse. Vrcholem a velkou radostí je pro mě naše společná modlitba a slavení mše svaté.
Máš nějaké svoje přání, sen do budoucnosti?
Oslavit s rodinou mé 60. narozeniny letos v březnu na nějaké zapadlé chalupě v lese. Už jsem jim to řekla, ostatní nechám na dětech.:-)
Sen do budoucnosti mám. Souvisí to se Svatým Antonínkem, který je takovou mojí milovanou porciunkulí: „Kdyby mě vyhodili jedním oknem ven, druhým tam opět vlezu…😊.“ Teď, když tam stojí poblíž kaple Sv. Antonína na volném prostranství jesličky a lidé se mohou zcela přirozeně přiblížit k betlému (ať už tam postojí chvíli v tichu, nebo si chlapi dají po štamprli nebo si mladí udělají selfíčko s Ježíškem), sním o tom, aby na Antonínku vyrostli noví mladí Ježíšovi učedníci a sloužili lidem duchovními setkáváními, rozhovory, osobní přímluvnou modlitbou. Abychom společně naplňovali odkaz našeho vzácného kněze P. Antonína Šuránka, který si přál, aby na Antonínku duchovně působili bratři františkáni, ale komunistický režim tento záměr překazil.
Co bys popřála čtenářům?
Aby se nebáli zcela a úplně se otevřít a odevzdat působení Ducha Svatého. Aby si nenechali ani maličko otevřená zadní vrátka… Aby se na každého vylil Duch Svatý tak, jako se vylil o letnicích na apoštoly v Jeruzalémě. Aby se každý potkal osobně s Pánem Ježíšem a měl s ním osobní vztah. Aby slovy apoštola Pavla: “… rostlo Kristovo tělo, abychom všichni společně dospěli k jednotě ve víře a k poznání Božího Syna.“
Abychom se stále dívali na Pána, neztráceli vizi a v duchu se vraceli do nebeského Jeruzaléma, kde zní jásot spravedlivých a chvála našemu Bohu a Beránkovi, který sedí na trůně.
Abychom jako děti serafínského otce sv. Františka vrátili k prvotní LÁSCE, jež je podstatou charismatu sv. Františka.
Vaše sestra Hanka Brigita
