Nová rubrika – a dokonce v češtině – ve slovenském časopise vás asi trochu překvapí. Vznikla proto, že jsme se s Pavolem Železníkem shodli na touze probudit v nás samotných i ve vás touhu po mezinárodní spolupráci. Vlastně vůbec netuším, jak to je u vás, ale v Česku se každý zajímáme jen o své bratrské společenství a jen malá část členů má přesah do společenství národního. A mezinárodní společenství? Nejspíše kvůli malé jazykové znalosti našich členů přesah do mezinárodních vod není skoro žádný. A tak je nejjednodušší začít mezinárodní spolupráci právě u Čechů a Slováků. Myslím, že si pořád ještě dobře rozumíme. Zatím jsme s Pavolem nevymysleli nic jiného, než že budeme my, Češi, zkoušet psát o životě českých terciářů do slovenského časopisu. Obráceně to nejde. My totiž žádný papírový časopis od roku 2006 nemáme.
Luboš Kolafa, OFS
Příběhy sekulárních františkánů
Než začnu vyprávění o svém kamarádovi z našeho místního bratrského společenství, musím něco napsat o sobě. Před rokem jsem za pomoci mnoha dopisovatelů sestavil Kroniku 100 let Českého sekulárního františkánského (?) řádu. Ve druhé části Kroniky jsou rozhovory s výraznějšími současníky našeho řádu, které pro nás sepsala vynikající regionální redaktorka Lenka Fojtíková z Blatnice pod Svatým Antonínkem na Moravě. A je typické, že Lenka není členkou našeho řádu. Tak nyní víte, že já nejsem ani redaktor, ani reportér a že se budu snažit za velké podpory Pavola alespoň této službě trochu přiblížit. Ještě chci říci, že rozhovory s výraznými a zasloužilými osobnostmi českého řádu už mám za sebou v Kronice. Takže já si budu vybírat úplně obyčejné a v českém národním měřítku málo známé české terciáře sv. Františka. I tak o nich chci psát s velkou úctou, protože, jak víme, všichni máme v sobě velké životní příběhy, všichni jsme originální lidé a každý člověk kolem nás je něčím zajímavý. Jestli se tento můj přístup ujme, to záleží jen na vás, čtenářích. Klidně si na mě i stěžujte.
Vyprávění o mém kamarádovi Jaroslavu Šedivém, OFS
Úvodem
Proč jsem si vybral pro první vyprávění právě Jardu? To je jednoduché. Je to můj kamarád a jsme ze stejného bratrského společenství z Plzně. Nejsme ze stejné farnosti, a tak jsme se před mnoha lety viděli jen jednou za měsíc a moc se neznali. Pak jsme spolu – a také s Pavlou, Karlem, Lidkou, Milanem a Dankou – vymysleli, že se chceme vidět častěji, že nám setkání jednou za měsíc nestačí a zorganizovali jsme nějaké výlety pro naše společenství. Také jsme začali organizovat pro jihozápadní františkánské Čechy každoroční pouť na Svatou Horu. Ale i to nám bylo málo – jen jednou za rok společně někam vyrazit. Takže jsme se rozhodli, že se ve společenství budeme vídat každý týden. A Jarda dal našim setkáním skvělý rámec. Každému čtvrtku, kdy se scházíme, přidělil název a sestavil pro něj úvodní a závěrečné modlitby. Modlíme se. Pomáháme si. Setkáváme se. Sdílíme se. „Modlíme se“ je čtvrtek o společné modlitbě a duchovní četbě. „Pomáháme si“ je o návštěvách našich bratrů a sester v jejich domácnostech. „Setkáváme se“ je pravidelné měsíční setkání se společnou adorací, mší svatou a nešporami – jsme z pěti farností v Plzni a okolí, a tak společnou mši vítáme. Poslední čtvrtek je o sdílení mimo „kostel“. Jdeme společně na výstavu, do divadla, nebo jen tak na vínečko. Jarda se stejnou pečlivostí, s níž řídí velkou Základní školu v blízkosti Plzně, koordinuje i naše setkávání. K tomu ještě stačí být aktivní ve své farnosti, zajímá se o přírodu a vede dobřanské ochránce přírody (má za sebou 20 let táborů na Polánce u Nepomuka). V následujícím článku se dozvíte nejen více o jeho cestě životem, ale navíc také o jeho spolupráci s vedením města Dobřany na obnově krajiny. Myslím, že Jarda odráží jako zrcadlo františkánskou spiritualitu v mnoha ohledech.
Kdo jsou manželé Šedivých?
Jarda si nemůže svou činnost mimo rodinu představit bez neskutečné podpory manželky Danky. Někdy se účastní s ním, někdy ho podporuje na dálku. Danka byla původním povoláním učitelka v mateřské školce, později pracovala jako kuchařka ve vegetariánské jídelně a následně se rekvalifikovala na pedikérku. Jarda po gymnáziu pracoval 3 roky v domě dětí a celkem sedmkrát zkoušel přijetí na pedagogickou fakultu. Bylo mu to vždy znemožněno z politických důvodů, jeho tatínek se po roce 1968 rozloučil s komunistickou stranou. Mezitím si udělal dálkově nástavbu na vychovatele a složil státní zkoušku z francouzštiny na jazykové škole. Nakonec byl přece jenom přijat na vysokou školu. V roce 1988 vystudoval češtinu a občanskou výchovu, v letech 1991–93 vystudoval jako třetí aprobaci francouzštinu, absolvoval také dvě měsíční letní školy na Univerzitě ve francouzském Montpellier (ukončil také státní zkouškou). Od září 1989 pracuje jako učitel na Základní škole v Dobřanech, od července 1999 pak jako ředitel školy. V červnu 1982 založil v Dobřanech se svými přáteli ze skauta a z trempu základní organizaci Českého svazu ochránců přírody, založili táborovou základnu v Polánce u Nepomuka a konkurenčně státnímu Pionýru vytvořili pod ČSOP oddíl mladých ochránců přírody Strážci. Práci s dětmi pak po roce 2005 předal svým odchovancům z oddílu a také svému synu. S manželkou Dankou, oba již šedesátiletí, se nyní radují ze dvou vnuků – Františka a Filipa.
Vyprávění Antonína Jaroslava Šedivého OFS
Tři období ministrem Místního bratrského společenství – radosti a starosti.
Konvertovali jsme s manželkou v dospělém věku a v průběhu katechumenátu jsme se díky manželům Ženíškovým a časopisu Poutník k františkánství přiblížili tak, že když nás v noci po křtu při agapé na faře Otec biskup František vyzval, abychom svátost křtu nepromarnili a našli si nějaké živé společenství, kde budeme svou víru žít, měli jsme jasno. Ve společenství jsme poznali mnoho skvělých bratří a sester, třebaže nás již někteří opustili, a to je pro mě při zpětném pohledu to nesené svědectví víry. Že jsem z rozhodnutí bratří a sester převzal po trojím funkčním období ministryně Pavly Ženíškové její službu, to vnímám jako velký závazek. Není snadné hledat v tak pestrém společenství to „pojďme společně“, ale za pomoci Ducha svatého, našich duchovních asistentů a při dobré vůli to jde a je to velké požehnání. Zpočátku jsem si žádné cíle nekladl, ale postupně jsem shledal, že důležité je být spolu často, volit různé způsoby sdílení, být ve společná modlitbě a vzájemné důvěře. Budoucnost našeho řádu nejenom v ČR vidím optimisticky, 800 let je dostatečným důkazem, Františkovo poselství je nosné a má své příznivce. Díky Bohu – i v panu papeži.
Kaple a krajina.
Moje role v tom všem nebyla tak zásadní. Vcelku náhodně – při rozhovoru cestou na vlak – se mě má známá Jitka Dlouhá, krajinná projektantka, zeptala, co že je to za divný pahorek na kraji parku Martinská stěna, v místech zvaných Na Kamínku. Jezdila tam totiž na koni a vrtalo jí to hlavou. Řekl jsem jí, že tam kdysi stávala kaplička, v mém dětství již zčásti zbořená. Slovo dalo slovo, vytvořili jsme spolu s ní, s myslivcem Pavlem Krákorou a dobřanským farářem Prokopem Bahníkem tzv. iniciativní skupinu k obnově kaple (a později i k obnově lesoparku). Na místě ruin jsme se setkali se známým plzeňským architektem Janem Soukupem a se svolením vlastníka pozemku – města Dobřany –jsme svolali první brigádu k odhalení základů barokní kaple z 18. století. To bylo hodně dobrodružné, sešlo se asi třicet pracantů. Rozběhli jsme rovněž pátrací akci po starých fotografiích kaple, dokonce jsme získali i její obraz a pan architekt Soukup nám zpracoval zdarma projekt na obnovu kaple. Z té původní totiž zbyly jen pískovcové základy. No a pak již do obnovy vstoupilo město, získalo peníze z krajského dotačního titulu a za čtyři roky – 10. 10. 2010 – biskup František kapli vysvětil. My jsme mezitím rozšířili své zájmy do rozsáhlého prostoru Martinské stěny s pískovcovými lomy, v němž před válkou němečtí obyvatelé Dobřan vybudovali nádherný lesopark, a začali jsme na pravidelných sobotních brigádách zprůchodňovat lesní cesty od náletových dřevin a erozních sesuvů půdy. Vzhledem k tomu, že se do 90. let jednalo o částečně vojenský prostor, odstraňovali jsme spíše „škodlivou“ činnost přírody než lidí (i když černé skládky tam byly také). A když město vidělo pokračující zájem místních občanů a dobrovolnickou práci mladých i starých, zadalo Jitce Dlouhé velký projekt obnovy lesoparku a za pomoci evropské dotace byl realizován. Ale to už je jiná píseň, při níž už jsem byl spíše pozorovatelem než aktérem. Ale víme, že takto s námi Bůh často pracuje – zvedni stéblo jako první a s kládou Ti již Pán pomůže. Ale mám-li se vrátit na úplný začátek, tak mě k Martiňáku určitě přivedl můj táta, když nás tam s bratrem brával na vycházky a vyprávěl nám o dřevěných můstcích přes rokliny, vyhlídce a žlutým pískem sypaných cestách. Sám pak – již jako penzista – vysekával v létě vypůjčeným vyžinovačem cesty v parku, aby je lidem zprůchodnil.
Dvě desítky let ředitelem základní školy.
Jsem praktik a cesta do hlubin dětské duše – mám-li parafrázovat starý český film – je složitá. Dáme-li si práci, nakonec zjistíme, že dítě má nejenom duši, ale také srdce. A to bývá často zraněné. Setkáváme se s tím, že děti z rozbitých rodin těžce nesou ztrátu zázemí, neshody rodičů. Jejich základní potřeby jsou stejné jako před desítkami či stovkami let, hledají pocit bezpečí, lásku, jistotu vztahů … Že se mění kulisy – nové zábavy, internet, technika atd., to vše se sice děje a pro nás starší to může být hůře uchopitelné, ale nakonec dítě stejně hůře nese to, že na něj rodiče nemají čas, než že na nový mobil si musí ještě chvíli počkat.
Popravdě – cením si kolegyň, které učí zejména na 1. stupni. Mají ke svým dětičkám až mateřský vztah. Často pro to, co ony snadno vycítí, my muži na 2. stupni pracně hledáme slova. Ale jsem vděčný i za tým v budově 2. stupně, kde učím, je to parta kvalitních lidí a dobrých učitelů. Na podzim mě skutečně „dostali“, když zcela bez mého vědomí uspořádali k devadesátinám školy a mým šedesátinám projektový „retro den“. Kromě kostýmů ve stylu třicátých let (mně ho tajně přivezli po domluvě s manželkou) děti a mě čekala třeba výuka charlestonu, společenského chování podle Gutha-Jarkovského, recitace, tělocviku postaru, písní 30. let … Děti a rodiče pak psali, že něco takového ještě nezažili. Myslím, že veškerá síla pedagogiky spočívá v umění být dětem blízko.
…
Připravil František Luboš Kolafa OFS
