„Benedicte domine!“ Volala jsem. „Požehnaný Pán!“ Říkal jsem to plným hlasem, s úctou a záměrem, v úžasu a údivu. Byla jsem zcela ohromena, že ten, který je tak velký – tak svatý a majestátní – se obtěžoval splynout s takovým domácím stvořením, jako jsem já. Uvědomila jsem si, že náš Pán Ježíš Kristus, pohnut láskyplným soucitem … mě chtěl posílit svou útěchou. [2]
