Když neznáme Boha jako toho, kdo si nejvíce přeje naše dobro, bezpečí a růst, neexistuje žádná základní „v pořádku“ světa a našeho vlastního života. Nemáme pocit, že realita je na naší straně, a tak se samozřejmě snažíme zachránit sami sebe.
Oslnivá temnota
Útěchu nenacházela v hněvivém Bohu-otci svého dětství, ale v bezpodmínečně milující Matce-Bohu, která si nemohla pomoci a odpustila prohřešky každého ze svých milovaných dětí. Poznala, že vše, co je, by se mohlo vejít do lískového oříšku v Boží dlani a že to vše trvá, protože Bůh zbožňuje každou částečku svého stvoření. Uvědomila si také, že i když se nám teď noc zdá neproniknutelná, blíží se úsvit, kdy na vlastní oči uvidíme, že nejenže každá maličkost bude v pořádku, ale že tomu tak bylo od začátku.