Třicátý třetí týden: Utrpení
Autorka a přítelkyně CAC Mirabai Starrová nachází inspiraci u mystiků Juliány z Norwiche (1343-1416) a Jana od Kříže (1542-1591). Oba prožili hluboké utrpení, a přesto uprostřed něj objevili hlubokou a božskou lásku.
Znáš paradoxy mystického myšlení?
Mystikové se dívají optikou paradoxů: oslňující temnota, krásné zranění, touha, která je lékem na touhu. Paradox ukazuje mimo sebe k pravdě, která přesahuje logiku a zároveň ji zahrnuje, k pravdě, která je živá, plodivá a celistvá. Takový dynamický způsob poznání vyžaduje naši plnou pozornost. . . .
Co třeba Juliána z Norwiche?
Co má řeholnice, která ve středověku přebývala v kotvičníku, společného s tebou a se mnou dnes? Juliána prožila dlouhou a krutou pandemii. Nemoc pustošila její komunitu a odnášela lidi, které milovala. Naučila se ukrývat na místě, soustředila se na kultivaci své vnitřní krajiny a sdílela plody své moudrosti oknem, které se z její cely otevíralo do rušných ulic města (představte si obrazovku počítače a Zoom), kde každý den nabízela rady návštěvníkům….
Nacházela útěchu v Matce – Bohu
Útěchu nenacházela v hněvivém Bohu-otci svého dětství, ale v bezpodmínečně milující Matce-Bohu, která si nemohla pomoci a odpustila prohřešky každého ze svých milovaných dětí. Poznala, že vše, co je, by se mohlo vejít do lískového oříšku v Boží dlani a že to vše trvá, protože Bůh zbožňuje každou částečku svého stvoření. Uvědomila si také, že i když se nám teď noc zdá neproniknutelná, blíží se úsvit, kdy na vlastní oči uvidíme, že nejenže každá maličkost bude v pořádku, ale že tomu tak bylo od začátku.
A co Jan od Kříže?
A jak by nás mohl odpadlý mnich, který přežil španělskou inkvizici navzdory židovské a maurské krvi, jež mu kolovala v žilách, něco naučit o rozkvětu v našich vlastních temných nocích? Jan od Kříže osvětluje proměňující sílu radikálního nevědění. Rozněcuje naši utajenou touhu po sjednocení s Milovaným a prostřednictvím vznešené poezie a precizní prózy rozdmýchává plameny tak, že v nás znovu ožívají a tančí v obklíčených srdcích.
Rozhodl se zůstat v klidu a oprostit se od připoutanosti
Připomíná nám, že když se všechno v nás chce vrhnout ven a vyřešit problém naší rozbitosti, jak individuální, tak kolektivní, nejmoudřejší a nejlaskavější věcí, kterou můžeme udělat, je zůstat v klidu a opustit svou připoutanost k tomu, jak jsme si mysleli, že by se měl duchovní život cítit, a k tomu, jaký smysl by podle našich předpokladů měl mít. Jakmile vystoupíme ze své vlastní cesty, do temné a prázdné nádoby duše, začne stoupat „nevýslovná sladkost“, která prostoupí a vyživí ztichlou zemi a odhalí vzkříšení, o němž se nám ani nesnilo: oslnivou temnotu, zářivou noc, revoluční novost bytí.
Ale možná ještě ne tak docela.
Nejsme sami
Nejsme sami. Moudří, kteří kráčeli před námi, zanechali světelné stopy, které můžeme následovat v našich vlastních apokalyptických časech.
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy vložil překladatel
Prameny:
Mirabai Starr, “Dazzling Darkness,” Oneing 10, no. 1, Unveiled (Spring 2022): 83, 87–88. Available in print and PDF download.
Image credit: Carrie Grace Littauer, Untitled 2, Untitled 3, Untitled 9 (details), 2022, photographs, Colorado, used with permission. Jenna Keiper & Leslye Colvin, 2022, triptych art, United States. Click here to enlarge image.
Image inspiration: The hollow feeling when loved ones are no longer present, like holes in a log. The pain of a thorn piercing skin. This tree has suffered and witnessed suffering. We too have suffered and witness suffering.