Vždy v Boží přítomnosti

Musíme s nimi denně bojovat … s těmi mnoha drobnými starostmi o zítřek, protože vysávají naši energii…. Věci, které je třeba udělat, se musí udělat, a pokud jde o zbytek, nesmíme dovolit, abychom se zamořili tisíci drobnými obavami a starostmi, tolika pohnutkami bez důvěry v Boha…. Nakonec máme jen jednu morální povinnost: získat v sobě velké plochy pokoje, stále více pokoje, a odrážet ho směrem k druhým. A čím více pokoje bude v nás, tím více pokoje bude i v našem neklidném světě.

Rozvrácená láskou

Mechtilda z Magdeburku na knci života – stejně jako František z Assisi:
Děkuji ti, Pane, že když jsi mi ve své lásce odňal všechno pozemské bohatství, nyní mě oblékáš a živíš dobrotou druhých, takže už neznám věci, které by mohly mé srdce obléci do pýchy vlastnictví.

Pane, děkuji Ti, že od té doby, co jsi mi vzal zrak, mi sloužíš očima druhých.

Pane, děkuji Ti, že od té doby, co jsi mi vzal sílu mých rukou a sílu mého srdce, sloužíš mi nyní rukama a srdcem druhých.

Smíření, ne pokání

Na kříži Ježíš nese následky nenávisti veřejně, ale zcela novým způsobem, který spočívá v odpuštění a propuštění. Nakonec to nazýváme „vzkříšením“, a to nejen pro Ježíšovo tělo, ale pro celé dějiny. Je nastolen nový a možný děj. Pokud Bůh a Ježíš nejsou nenávistní, násilní, trestající, mučící nebo mstiví, pak je nám navždy odebrána výmluva na totéž.