Týden čtyřicet tři: Mechthilda z Magdeburku
Mechthilda z Magdeburku žila sama jako žebračka, dokud se o sebe nedokázala postarat. James Finley upozorňuje na to, co se můžeme od Mechthildy naučit, když se blížila ke své smrti:
Žebračka na pokraji smrti
V tomto způsobu života pokračovala až do vysokého věku, kdy psala a žila s žebračkami. Dosáhla bodu křehkosti, když oslepla a nebyla schopna se sama obléknout ani nakrmit. Přestěhovala se do kláštera cisterciáckých mnišek, které se o ni staraly.
Byla bezmocná
Nejenže oslepla a nejenže pro sebe nemohla nic udělat, ale Bůh jí vzal všechny stopy po pociťované Boží lásce. Na konci svého života se ocitla ve stavu bezmoci. Říká, že pokud si Bůh přeje, aby žila tímto způsobem, pak si to přeje i ona. Začíná vyjadřovat hlubokou vděčnost jeptiškám a způsobu, jakým o ni pečují, jako způsobu, jakým zakouší Boží lásku k ní v její bezmoci.
Zde je Mechthildina modlitba vyjadřující vděčnost Bohu za její bezmocnost:
Takto mluví žebračka ve své modlitbě k Bohu:
Děkuji ti, Pane, že když jsi mi ve své lásce odňal všechno pozemské bohatství, nyní mě oblékáš a živíš dobrotou druhých, takže už neznám věci, které by mohly mé srdce obléci do pýchy vlastnictví.
Pane, děkuji Ti, že od té doby, co jsi mi vzal zrak, mi sloužíš očima druhých.
Pane, děkuji Ti, že od té doby, co jsi mi vzal sílu mých rukou a sílu mého srdce, sloužíš mi nyní rukama a srdcem druhých. [1]
Finley pokračuje: „Všichni se snažíme, abychom byli věrní svým srdcím:
Naprostá obyčejnost
Její život se uzavírá do kruhu, kde místa extáze v jejím srdci a místa naprosté chudoby a zlomenosti tvoří kruh, a zlomenost a extáze se vzájemně dotýkají a ona se stává naprosto obyčejnou. Stává se naprosto obyčejnou, odpadá jí schopnost získat oporu vlastní silou, aby vůbec něco dokázala.
Dialog mezi duší a tělem
Poslední dvě knihy Tekoucího světla božství jsou nadiktované, protože už nemohla psát; nadiktovala je a zemřela při jejich psaní. Svou knihu končí dialogem mezi její duší a tělem ve smrti:
Pak už si nebudeme stěžovat.
Pak všechno, co s námi Bůh udělal
nám bude vyhovovat,
Když teď jen pevně stojíte
A držet se sladké naděje. [2]
Naše srdce se od mystiků učí
Jak se tedy můžeme naučit nechat se rozplést láskou, jako tomu bylo u Mechtildy? Řeknu to jinak: už to, že se nás dotýká krása těchto mystiků, znamená, že jsme touto láskou rozpleteni. Již se rozvíjí. Už se obnažuje v nevyřešených záležitostech našeho srdce. Mechthild nás pak v této lásce učí a je nevysvětlitelně důvěryhodná pro naše dny.
Prameny:
[1] Mechthild, The Flowing Light of the Godhead 7.64, in Meditations from Mechthild of Magdeburg, ed. Henry L. Carrigan Jr. (Brewster MA: Paraclete Press, 1999), 126.
[2] Mechthild, The Flowing Light of the Godhead 7.65, trans. Frank Tobin (New York: Paulist Press, 1998), 336.
Adapted from James Finley, “Mechtild of Magdeburg: Session 3,” in Turning to the Mystics, season 8 (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 2023), podcast, MP3 audio.
Image credit: A path from one week to the next—Alma Thomas, Snow Reflection on Pond (detail), 1973, acrylic on canvas, Smithsonian. Loïs Mailou Jones, Jeune Fille Français (detail), 1951, oil on canvas, Smithsonian. Loïs Mailou Jones, Textile Design for Cretonne (detail), 1928, watercolor on paper, Smithsonian. Click here to enlarge image.
Mechtild looks into our eyes with peace and knowing of the Beloved – we look back into her eyes having beheld the same Beloved.