Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
umírající syn:
Podnikl jsem šestidenní výpravu za vizí do červených skalnatých kaňonů poblíž Ghost Ranch s několika bratry z Illuman, v naději, že konečně osvobodím Johna od jeho utrpení. Ale první noc jsem se tam zhroutil a plakal opřený o stěnu kaňonu. Uvědomil jsem si, že to nebyl John, kdo se hádal a proklínal na cestě nějakým očistcem; byl jsem to já. Nepřišel jsem osvobodit Johna. John musel přijít osvobodit mě…
Teprve v druhé polovině života pochopíme, že smrt není v rozporu se životem. Smrt je součástí většího tajemství – a my jsme součástí tohoto tajemství. Podle mé zkušenosti je to obvykle starší psychika, která je připravena vyslechnout takovou střízlivou pravdu.
Učím se svou vlastní cestu, když
se vyrovnávám s tvými chybami
a uvědomuji si, že jsi byl kdysi člověkem,
stejně jako já jsem teď člověkem.
Zajímalo by mě, kolik toho vnímáš
z druhé strany.
Jaký je Bůh?
Počkám
a jednoho dne
mi to ukážeš.
Sestry a bratři, zvláště ti z vás, kteří prožíváte bolest a smutek, vaše tiché volání bylo vyslyšeno a vaše slzy byly spočítány; ani jedna z nich se neztratila!… Ježíšovo vzkříšení je skutečně základem naší naděje. Ve světle této události totiž naděje už není iluze….. Tato naděje není únikem, ale výzvou; neklame nás, ale posiluje. -Papež František (1936-2025), „Urbi Et Orbi“, Velikonoce, 2025
Na Velký pátek oplakáváme Ježíšovu smrt a zároveň žijeme v naději, že smrt nemá poslední slovo v našem osudu. Rodíme se s touhou, přáním a hlubokou nadějí, že by to, čemu se říká život, mohlo nějak trvat věčně. Je to předtucha něčeho věčného, co už je v nás. Někteří by to nazvali duší. Křesťané by to nazvali přebývající Boží přítomností. Je to Bůh v nás, který nás nutí po Bohu toužit a hledat ho.
Být křesťanem tedy znamená být nevyhnutelně a navždy člověkem naděje. Bůh v Kristu říká, že toto je to, co bude trvat: můj život a moje láska budou mít vždy a navždy poslední slovo.
Mechtilda z Magdeburku na knci života – stejně jako František z Assisi:
Děkuji ti, Pane, že když jsi mi ve své lásce odňal všechno pozemské bohatství, nyní mě oblékáš a živíš dobrotou druhých, takže už neznám věci, které by mohly mé srdce obléci do pýchy vlastnictví.
Pane, děkuji Ti, že od té doby, co jsi mi vzal zrak, mi sloužíš očima druhých.
Pane, děkuji Ti, že od té doby, co jsi mi vzal sílu mých rukou a sílu mého srdce, sloužíš mi nyní rukama a srdcem druhých.
Nyní na hlubší úrovni chápu, co Ježíš myslel slovy „pokud neodejdu, Duch nemůže přijít“ (Jan 16,7). Myslím, že normální vzorec v dějinách je, že každá generace přechází a staví mosty lásky a důvěry pro další generaci, která přichází po ní. To nejdůležitější pro nás všechny je, abychom byli někde spojeni. Pokud jste nikdy nemilovali, neexistuje žádný most. . . .
Jediným Božím úkolem je proměnit smrt v život. To je to, co Bůh dělá s každým novým jarem, každým novým životem, každým novým obdobím, každým novým čímkoli. Bůh je ten, kdo vždy proměňuje smrt v život, a nikdo, kdo důvěřuje tomuto Bohu, nebude nikdy zahanben (Žalm 25:3).