Třicátý devátý týden: Pěstování kontemplativního vědomí
V této homilii se otec Richard Rohr zamýšlí nad tím, že kontemplace je mnohem víc než jen soubor praktik:
Kontemplace vychází nejen z ranných mnišských praktik
Když příliš zdůrazňujeme konkrétní praktiky, kontemplace se může stát záležitostí techniky a výkonu. Upadáme zpět do sebeanalýzy: Dělám praxi správně? Zjevení Boha, který chce vždy vstoupit do hmotného světa jako náš obraz, nemůže záviset na tom, zda lidé dvakrát denně tiše sedí na modlitebním polštářku. To by znamenalo, že 99,9 % lidí, kteří kdy žili na této zemi, Boha nepoznalo. Definice křesťanské kontemplace až do nedávné doby vycházela z raných mnišských a pouštních tradic, ale oblast je mnohem širší.
Kontemplace proniká iluzí ke skutečnosti – trochu je i rozjímáním
Parker Palmer píše: „Úkolem kontemplace ve všech jejích formách je proniknout iluzí a pomoci nám dotknout se skutečnosti.“ V tomto smyslu je kontemplace také „rozjímáním“. [1] Myslím, že má pravdu, a dodal bych, že velká láska a velké utrpení jsou běžnými cestami proměny. Pro praxi kontemplace je zde důležité místo. Nezavrhuji je, ale jakákoli praxe kontemplace je tu proto, aby nám pomohla udržet to, co se dočasně naučíme prostřednictvím velké lásky nebo velkého utrpení, ať už je to na svatební cestě nebo den po smrti rodiče. Když jsme uprostřed velkého zármutku nebo velké lásky, stáváme se na pár dní, týdnů nebo měsíců neduálním myslitelem, ale všichni víme, že to netrvá dlouho. Nevydrží to – pokud to neuvedeme do praxe.
Otec Richard pojmenovává, proč jsou kontemplativní praxe nezbytné pro prohloubení naší zkušenosti s Boží moudrostí:
Naše náboženství je hodně ovlivněno naší kulturou
Když vložíme náboženství do kultury, kultura vždycky zvítězí. Většina z nás je v první řadě Američany nebo naší národností, a pak možná, jednou za čas, jsme křesťany. To je prostě zřejmé – jsou to naše kultury, které nás formují. Chceme věřit, stále předstíráme, že věříme, ale ve skutečnosti nevěříme.
Potřebujeme opustit dualistické myšlení
Dokud se naše víra neposune na elementární, buněčnou úroveň, dokud ji nestrávíme stejně jako velkou lásku a velké utrpení, nezmění to naše smýšlení ani naše jednání. Dokonce i po krásné mši, rituálu nebo rekolekci se hned vrátíme k dualistickému myšlení buď/anebo. Hned se vrátíme k tomu, že jsme naštvaní republikáni nebo demokraté, protestanti nebo katolíci, černoši nebo běloši. To prostě nikdy nepřestane.
Potřebujeme opustit své místo ve středu
Ale když se cvičíme, kontemplace se stává způsobem, jak se dotknout reality, způsobem, jak proniknout iluzí.
Ego se rádo staví na jednu stranu, dává nám falešný pocit pevnosti, důležitosti a inteligence. Kontemplace je jakýkoli způsob, který nám pomůže proniknout iluzí a dotknout se reality – a realita bude vždy větší než my. Vždycky nás bude nechávat trochu v rozpacích, trochu mimo centrum dění. Pokud jsme stále na středu jeviště, není to realita. Když dokážeme zaujmout své místo jako malá vedlejší show, kterou všichni jsme, a z této pokorné perspektivy dovolíme Realitě, aby s námi dělala svou práci, myslím, že budeme vědět, co potřebujeme vědět.
Přečtěte si tuto meditaci na cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Parker J. Palmer, The Active Life: A Spirituality of Work, Creativity, and Caring (San Francisco, CA: Harper and Row, 1990), 25.
Adapted from Richard Rohr, “Iona Liturgy,”CONSPIRE 2018 (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 2018), homily.
Image credit and inspiration: Jacob Bentzinger, untitled (detail), 2023, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. Like the light of a stained-glass window making new patterns and shapes on a wall, we look at old things and old ways with new eyes and discover new ways of being.