Třicátý osmý týden: Vidět očima lásky-Čtvrtek, 18. září 2025
Když se na svět díváte jako milenec, každá bytost se pro vás stává drahocennou. A nutkání jednat ve jménu života se stává neodolatelným. —Joanna Macy, Svět jako milenec, svět jako já
Průvodce čtenáře knihy Slzy věcí představuje buddhistickou učitelku a environmentální aktivistku Joannu Macy (1929–2025):
Truchlit a konat společně
Když Joanna Macy cestovala po světě se svým manželem, ředitelem Peace Corps, podporovala tibetské uprchlíky v Indii a objevila buddhismus. Po získání doktorátu z buddhismu a systémové teorie pomohla Macy vytvořit obor „hluboké ekologie“ tím, že formulovala „práci, která znovu spojuje“, proces skupinové transformace, který uznává ekologický smutek a povzbuzuje lidi k kolektivní akci. Macy ve svých workshopech pomohla nesčetným lidem čelit jejich smutku nad nespravedlnostmi ve světě a jednat s nadějí, připomínajíc nám, že tím, že truchlíme s ostatními a zapojujeme se do kolektivního smutku, můžeme „najít sílu v jejich silách a posílit tak naše vlastní zásoby odvahy, odhodlání a vytrvalosti“. [1]
Joanna Macy identifikuje čtyři fáze práce, které podporují naši pokračující účast na uzdravování světa:
Vděčnost a pohled vpřed
Spirála Práce, která znovu spojuje, mapuje proces posilování, který prochází čtyřmi po sobě jdoucími pohyby nebo stanicemi: vychází z vděčnosti, ctí naši bolest za svět, vidí novým pohledem a jde vpřed. Tato spirála … nám připomíná, že jsme větší, silnější, hlubší a kreativnější, než jsme si zvykli věřit. Když vycházíme z vděčnosti, stáváme se více přítomnými úžasu nad tím, že žijeme v tomto úžasném světě, nad mnoha dary, které dostáváme, nad krásou a tajemstvím, které nám nabízí. Avšak samotný akt pohledu na to, co milujeme a ceníme si v našem světě, s sebou přináší uvědomění si rozsáhlého porušování, plenění a rozpadu….
Náš soucit s bolestí světa
Z vděčnosti přirozeně přecházíme k uctívání naší bolesti za svět. Věnování času a pozornosti uctívání této bolesti otevírá prostor pro vyslechnutí našeho smutku, strachu, rozhořčení a dalších pocitů, které vyvolává to, co se děje s naším světem… Naše bolest za svět nás nejen varuje před nebezpečím, ale také odhaluje naši hlubokou péči. A tato péče vychází z naší propojenosti se vším živým. Nemusíme se toho bát.
Láska k životu
Ve třetí fázi se posuneme dále v posunu vnímání, který uznává, že naše bolest za svět vychází z naší lásky k životu. Vidění novým pohledem odhaluje širší síť zdrojů, které máme k dispozici díky našemu zakořenění v hlubším, širším, ekologickém já… Otevírá nám nový pohled na to, co je možné, a nové pochopení naší síly jednat.
Důvěra v cestu opravy
Poslední etapa, pokrok vpřed, zahrnuje vyjasnění naší vize, jak můžeme jednat pro uzdravení našeho světa, a identifikaci praktických kroků, které naši vizi posunou vpřed… Se změnou vnímání, kterou přináší pohled novým očima, můžete opustit potřebu plánovat každý krok; místo toho důvěřujte svému záměru… Zaměřte se na nalezení a hraní své role, nabídněte svůj vlastní příspěvek, svůj jedinečný dar aktivní naděje. [2]
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Joanna Macy, “Working Through Environmental Despair,” in Ecopsychology: Restoring the Earth, Healing the Mind, ed. Theodore Roszak, Mary E. Gomes, and Allen D. Kanner (Sierra Club Books, 1995), 257; and adapted from The Tears of Things Reader’s Guide (CAC Publishing, 2025), 14.
[2] Joanna Macy and Chris Johnstone, Active Hope: How to Face the Mess We’re in with Unexpected Resilience and Creative Power, rev. ed. (New World Library, 2022), 37–38, 40–41. Macy and Johnstone define Active Hope in this way: “Active Hope is not wishful thinking. Active Hope is not waiting to be rescued by … some savior. Active Hope is waking up to the beauty of life on whose behalf we can act.” (p. 35)
Image credit and inspiration: Sankhadeep Barman, untitled (detail), 2019, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. The person lingers in awe, wholly present with the flowers, letting herself be consumed by their quiet beauty, choosing to behold and simply be with them.