Vyvolený

Ježíš přišel pro všechny

Boží touhou, jak říká Ježíš, není odsoudit všechny ani nikoho, ale spasit všechny. Jinými slovy, božské požehnání není exkluzivní; je prostředníkem. Nejsme požehnáni tak, že by to vylučovalo ostatní; jsme požehnáni proto, abychom byli požehnáním pro ostatní, aby skrze nás mohli být i ostatní zahrnuti do velkorysého kruhu božského požehnání. (Brian D. McLaren)

Následování

Abrahamovo povolání

Bohužel pro mnoho lidí se víra zredukovala na seznam. Pro některé je to seznam víry: myšlenky nebo výroky, které si musíme zapamatovat a souhlasit s nimi, pokud chceme být požehnáni. Pro jiné je to seznam toho, co se má a co se nemá dělat: rituály nebo pravidla, která musíme dodržovat… Ale Abram neměl mnoho přesvědčení, pravidel nebo rituálů. Neměl žádné Bible, doktríny, chrámy, přikázání ani obřady. Pro něj byla pravá víra prostě důvěrou v zaslíbení, že bude požehnán, aby mohl být požehnáním. Nebyla to cesta k náboženství: byla to cesta k životu.

Všichni jsme Božími obrazy

Dva lidé mohou být stejnou měrou Božími obrazy, ale možná jen jeden se rozhodne stát se laskavým, odpouštějícím, inkluzivním, přijímajícím a trpělivým, plným velkých ctností. Obraz už máme, ale rosteme v podobnosti. Existuje dynamika směřující k růstu, univerzálnosti a nekonečné lásce, které se nemůžeme zbavit.

Příběhy ze dna         

Jedním z mála podvratných textů v dějinách je Bible! Bible je nanejvýš výjimečná tím, že opakovaně a neměnně legitimizuje lidi na dně, nikoli lidi nahoře. Odmítnutí synové, neplodné ženy, hříšníci, malomocní nebo outsideři jsou vždy těmi, které si Bůh vyvolil. Je to poměrně zřejmé, když nás na to upozorní. V každém případě je nám představena nějaká forma bezmoci – a z této situace Bůh vytváří nový druh moci. To je stálý vzor, který nacházíme skrytý na očích. [1]