„Když jsme slabí, jsme silní“ (2 Kor 12,10) mohlo být mottem prvních františkánů. V deváté kapitole své první řehole František napsal: „Musí se radovat, když žijí mezi lidmi považovanými za málo hodnotné. . . .“ [2] Z biblického hlediska odráželi primitivní a praktické křesťanství, které najdeme v Jakubově listu, a mystiku východní církve založenou na srdci. Zatímco většina mužských františkánů se nakonec stala klerikalizovanými a řádnými církevníky, my jsme tak nezačínali.
