Na jedné úrovni lze duši, vědomí, lásku a Ducha svatého považovat za jedno a totéž. Každý z nich poukazuje na něco většího než já, co je sdíleno s Bohem, a dokonce je věčné. To má Ježíš na mysli, když mluví o tom, že nám „dává“ Ducha nebo že s námi sdílí své vědomí. Ten, jehož duše je takto probuzena, má „mysl Kristovu“ (viz 1 Kor 2,10-16). To neznamená, že takový člověk je psychologicky nebo morálně dokonalý, i když takto proměněný člověk vidí věci mnohem rozšířeněji a soucitněji. Efezským to nazývá „duchovní revolucí mysli“ (4,23) – a tak to také je!
