Co by se mohlo stát, kdybychom chápali základní křesťanský étos jako tvůrčí, konstruktivní a směřující vpřed – jako „organizující náboženství“, které vyzývá všechny instituce (včetně svých vlastních), aby se učily, rostly a zrály k prohlubující se a trvalé vizi smíření s Bohem, sebou samým, bližním, nepřítelem a stvořením?
