Odpuštění reality – včetně tragické reality – je jádrem věci. Všechny věci volají po odpuštění ve své nedokonalosti, neúplnosti, zraněnosti, neustálém směřování ke smrti. Pouhý vztek nebo zášť žádnou z těchto realit nezmění. Slzy však často ano: nejprve tím, že změní toho, kdo pláče, a poté tím, že dojmou všechny, kteří se k pláči přiblíží. Proroci nějak věděli, že duše musí plakat, aby byla duší.
