Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Jestliže bouřlivý svět nepřestal být krásný, ani láska nepřestala být láskou: „I zraněný svět nás živí. I zraněný svět nás drží, dává nám chvíle úžasu a radosti.“ To je moje poslední nejoblíbenější autorka Robin Wall Kimmererová a má pravdu: pokud si vybíráme radost místo zoufalství a lásku místo nenávisti, je to proto, že Země nám lásku a radost nabízí každý den.
Písmo začíná celým světem chaosu. Pak Bůh začíná v této beztvaré prázdnotě nacházet možnosti designu, odděluje světlo od tmy, vodu od země….. Bůh posvěcuje chaos a dává mu tvar. Představuje nám ho jako akt tvořivosti a volby. Bůh pracuje v chaotické prázdnotě, dokud nevznikne řád a světlo, a to je dobré. Příběh z Genesis nám připomíná, že prázdnota není tak prázdná, jak si myslíme.
Křesťané by však měli věřit, že zastřešující vize má tvar a smysl – který je od svého počátku zjeven jako „dobrý, dobrý, dobrý, dobrý, dobrý, dobrý“ a dokonce „velmi dobrý“ (Genesis 1,10-31). Biblický symbol univerzálního a věčného Krista, stojícího na obou koncích kosmického času, nás měl ujistit, že jasná a plná trajektorie světa, který známe, je rozvíjením vědomí, přičemž „celé stvoření sténá v tomto jediném velkém porodním aktu“ (Řím 8,22). [1]
Myslím, že to vychází z mystického a kontemplativního vhledu, který uznává, že všichni jsme součástí tohoto velkého řetězce bytí, že jsou to bratři a sestry, a proto je nesmíme znevažovat. Bůh tato stvoření miluje. Bůh jim dal tolik dobrých věcí. Samozřejmě se předpokládá, že když je Bůh miluje, jsou objektivně milovaní; proto je máme milovat. To se stává počátkem Františkova univerzálního světonázoru: všechny stvořené věci jsou zrcadlem, které odráží Stvořitele.
Máme schopnost vyléčit tuto zemi z jejích rozdělení, válek, násilí a nenávisti. Touto schopností je láska v nás, která umožňuje trpět s druhým a milovat druhého bez odměny. Láska, která překračuje ego, je láska, která léčí. Když kvůli lásce ztratíme sami sebe, zjistíme, že jsme schopni skutečné lásky.
Vztah mezi Františkem a Klárou modeloval toto: všichni jsme si rovni – muži i ženy, bohatí i chudí, zdraví i nemocní, dobře oblečení i oblečení v hadrech, papež i biskup i laik. František nás dokonce učí odmítat rozlišovat mezi křesťanem a muslimem, židem a ateistou, protože všichni jsme milováni Bohem.
Zdá se, že odevzdávání života ve prospěch stále se rozšiřující tvořivosti je nedílnou součástí života samotného…Uvědomte si, jak úzce je náš život spojen se Sluncem…. Jaké nové vnímání života a smrti se ve vás objevuje? Co chcete říci Stvořiteli?
Nyní, když víme, že naše „kořeny“ jsou „nesmrtelné“ … jsme smířeni s tím, že se znovu pustíme do díla světa. Znovu vstupujeme do každodenního života. …Nyní se díváme z hlediska, které je zakořeněno v našem smyslu pro vlastní realitu v Bohu. Díky tomu se nám vše jeví jako zcela nové a naše nová schopnost nabízet našemu světu energii lásky a smyslu mu pomáhá stát se „novým“ (Řím 6,4; Zj 21,5).
Vtělení tedy není jen „Bůh se stal Ježíšem“. Je to mnohem širší událost, a proto Jan poprvé popisuje Boží přítomnost obecným slovem „tělo“ (Jan 1,14). Jan mluví o všudypřítomném Kristu, s nímž se nadále setkáváme v jiných lidských bytostech, v hoře, stéblu trávy nebo špačkovi.
(Izajáš 2,17-25). „Dokud ještě mluví“ – stačí jen požádat, aby Bůh odpověděl! Musíme však prosit celou svou bytostí; lepší svět se musí stát naší nejhlubší touhou. A to samozřejmě znamená, že na tom musíme pracovat; musíme tomu věnovat celé své já.