Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
R.Rohr: Právě naše nynější utrpení, naše zhuštěná přítomnost na tomto společném hnízdě, které jsme si zaneřádili, bude brzy tím JEDINÝM, co nám nakonec bude společné. Dost možná to bude to jediné, co nás spojí. Země a její životní systémy, na nichž jsme všichni zcela závislí (stejně jako jsme závislí na Bohu!), se možná brzy stanou právě tím, co nás obrátí k prostému evangelijnímu životnímu stylu, k nezbytnému společenství a k přirozenému a univerzálnímu smyslu pro svatost.
Elizabeth Johnsonová : Svět se jako dobré Boží stvoření stává svobodným partnerem svého vlastního stávání, zatímco Stvořitel umožňuje jeho existenci v každém okamžiku. Stručně řečeno, Bůh tvoří svět tím, že mu umožňuje, aby se sám tvořil. Duch svatý zdaleka nenutí svět, aby se vyvíjel podle předem připraveného plánu, nýbrž ho neustále volá k nové a nečekané budoucnosti.
10. shromáždění Světové rady církví : Dílem stvoření v Bohu je jednota rozmanitosti, kde všechny životy koexistují v harmonické rovnováze, protože všechny pocházejí od Boha. Každé semínko, které vyklíčí, začíná stvoření znovu a ani jedno semínko nemůže vyrůst, pokud mu to Stvořitel neumožní. Věříme, že naplňování spravedlnosti vůči Božímu stvoření je základem osvobození a lidského hledání sebe sama.
V jazyce Čerokíjů : Cesta harmonie – popisuje stav bytí, kdy je vše tak, jak má být, nebo jak bylo stvořeno, aby bylo. Eloheh znamená, že lidé žijí v míru, nikoli ve válce, že je o Zemi pečováno a že je na ní hojnost produkce, takže nikdo netrpí hladem. Eloheh znamená, že se lidé k sobě chovají spravedlivě a že nikdo není dlouho cizincem.
Evangelium nás proměňuje tím, že nás uvádí do kontaktu s tím, co je mnohem trvalejší a uspokojivější, doslova „základem našeho bytí“, který má mnohem více „reality“ než teologické koncepty nebo ritualizace skutečnosti. Každodenní vesmírné události na nebi a na zemi jsou Realitou nad našimi hlavami a pod našima nohama každou minutu našeho života: nepřetržitá svátost, znamení Boží univerzální přítomnosti ve všech věcech.
Z toho tedy vyplývá, že celé křesťanství je povoláno odmítnout nevýraznou a zdánlivě racionální logiku, která vidí na jedné straně nevyhnutelnost použití zbraní v reakci na utrpěnou agresi a na straně druhé další začátek nevyčerpatelných závodů ve zbrojení, které mají vést k osvobození okupovaných území a obnovení statu quo, ale spouští nekonečný konflikt, který působí nesmírnou devastaci a nepřijatelné ztráty na lidských životech. Nezbytné odmítnutí takového podvodu se musí promítnout do povinnosti podporovat a prosazovat konkrétní politická rozhodnutí při hledání dialogu a porozumění, po vzoru setkání svatého Františka a sultána.
Jestliže bouřlivý svět nepřestal být krásný, ani láska nepřestala být láskou: „I zraněný svět nás živí. I zraněný svět nás drží, dává nám chvíle úžasu a radosti.“ To je moje poslední nejoblíbenější autorka Robin Wall Kimmererová a má pravdu: pokud si vybíráme radost místo zoufalství a lásku místo nenávisti, je to proto, že Země nám lásku a radost nabízí každý den.
Písmo začíná celým světem chaosu. Pak Bůh začíná v této beztvaré prázdnotě nacházet možnosti designu, odděluje světlo od tmy, vodu od země….. Bůh posvěcuje chaos a dává mu tvar. Představuje nám ho jako akt tvořivosti a volby. Bůh pracuje v chaotické prázdnotě, dokud nevznikne řád a světlo, a to je dobré. Příběh z Genesis nám připomíná, že prázdnota není tak prázdná, jak si myslíme.
Křesťané by však měli věřit, že zastřešující vize má tvar a smysl – který je od svého počátku zjeven jako „dobrý, dobrý, dobrý, dobrý, dobrý, dobrý“ a dokonce „velmi dobrý“ (Genesis 1,10-31). Biblický symbol univerzálního a věčného Krista, stojícího na obou koncích kosmického času, nás měl ujistit, že jasná a plná trajektorie světa, který známe, je rozvíjením vědomí, přičemž „celé stvoření sténá v tomto jediném velkém porodním aktu“ (Řím 8,22). [1]
Myslím, že to vychází z mystického a kontemplativního vhledu, který uznává, že všichni jsme součástí tohoto velkého řetězce bytí, že jsou to bratři a sestry, a proto je nesmíme znevažovat. Bůh tato stvoření miluje. Bůh jim dal tolik dobrých věcí. Samozřejmě se předpokládá, že když je Bůh miluje, jsou objektivně milovaní; proto je máme milovat. To se stává počátkem Františkova univerzálního světonázoru: všechny stvořené věci jsou zrcadlem, které odráží Stvořitele.