O medailonku
Medailonek má podobu kytičky pěti svědectví, vzpomínek na otce Aloise, kněze a duchovního asistenta františkánů žijících ve světě, převážnou část života ve světě náboženské nesvobody. Otec Alois působil především v regionu Praha-Jih, velice široce pojatém, ale jeho duchovní akční rádius byl daleko větší. Asistoval u mnoha duchovních povolání především do „třetího řádu“, ale ta se ve dvou případech proměnila i na povolání ke kněžství. Od transitu otce Aloise na věčnost uplynulo už 23 let. Vzpomínky jsou napsány v různých časech. Bratr Jiří Zajíc v časově patrně první vzpomínce vyznává svou vděčnost duchovního syna duchovnímu otci (Tři zastavení).Vzpomínka byla původně určena farnosti kolem dřevěného kostelíka sv. Františka v Praze 4 „Na Habrovce“. Ten je pro nás neodmyslitelně spojen s osobností otce Aloise. Navíc nám vyprávění přiblíží život církve za totality. Bratr Jan Smrčina píše o „knězi mého života“, a jeho vzpomínka napsaná a zveřejněná původně v internetovém časopise „Skleněný kostel“ (9.ledna 2010) obsahuje jak krátký života běh otce Aloise, tak i zpřítomnění poslední návštěvy u jeho smrtelného lože. Ač psána v první osobě jednotného čísla, je vlastně vděčným vyznáním za celou rodinu – a ta zahrnuje i P. Pavla Šebestiána Smrčinu OFM. Pozdější odchovanec otce Aloise bratr Lubomír Mlčoch vzpomíná na otce Aloise jako navrátilec do církve – po čtvrtstoletí- a oceňuje duchovní jemnocit otce Aloise, jeho láskyplné přijetí navrátivšího se syna. P. Jaroslav Lízner OFS vzpomíná na otce Aloise a jeho vzpomínání začíná zkušeností 13-letého kluka, kterému se duchovní otec – mimochodem stejného křestního jména- tak láskyplně věnoval, až ovlivnil nejen jeho profesní slib v našem řádu, ale i jeho duchovní povolání ke kněžství. Boží režie pak způsobila, že už jako kněz v Poříčí nad Sázavou, měl P. Jaroslav na starosti i duchovní odkaz bratra JUDr. Františka Lva Noska OFS, a na čas mu v této roli mohl – jako výpomocný kněz na penzi- pomáhat i otec Alois. Jeho krátká ale cenná vzpomínka vrcholí pointou ryze františkánskou, v níž roli hraje duchovní pohled na boty sv.Otce Jana Pavla II. Bratr František Reichel o otci Aloisu Mocovi dodává cenné svědectví, také jako jeho penitent, a to i v časech, kdy šlo nejen o jeho ministrování v sekulárním řádu, ale i ve světské, ba federální vládě. Vážnost, jakou duchovnímu vedení otce Aloise František Reichel přikládal, dosvědčují i jeho zápisky z duchovních exercicií otce Aloise, pečlivě vedené- a přislíbené i k podrobnějšímu zveřejnění v dalších číslech Zpravodaje. František povolaný svým i naším Pánem na věčnost už tento slib nebude moci dodržet. O něm samotném budeme psát medailonek a vděčnou vzpomínku. Poslední kytička zaznamenává i požehnání otce Aloise nám bratřím a sestrám v jeho tolik milovaném „třetím“ řádu sv. Františka, požehnání, které je již jeho závětí, v čase přípravy na konečné setkání s Otcem. Toto požehnání má pro nás trvalou platnost.
Podle naší paměti
Všechna svědectví byla- až na drobná krácení- ponechána v originální podobě- jsou osobitá, svěží, vzpěčují se jakémukoliv zobecňování. Vnímavý čtenář může postřehnout i mírné časové nesoulady ve svědectvích, ať už jde o dobu trestu a věznění otce Aloise ještě v 80.letech, tak i v datování jeho závěti a doby odchodu na věčnost. Naše nedokonalosti i „výpadky paměti“ nechť jsou povzbuzením pro čtenáře a další vděčné pamětníky otce Aloise, k napsání replik či doplňků, k nimž mohou vzpomínky inspirovat.
Otec Alois byl vysvěcen na kněze v závěru Protektorátu, a následující totalita rudá mu nedala příliš času na život v klášteře. Svou kněžskou roli však pochopil vzácně duchovně vynalézavým způsobem: návratem k původnímu františkánství, v němž mše svatá sloužená v úzkém kruhu bratří, v rodině, duchovní exercicie a kázání v Boží přírodě, byly sice projevy církve bez moci a slávy- ale přitom – ba právě proto- plné slávy. Otec Alois byl vlastně knězem církve diaspory, jejíž vizi si vymodlil o generaci starší otec Jan Evangelista Urban. Otec Alois tak byl možná vzorem františkánského kněze budoucnosti.
Tři zastavení Jiřího Zajíce jako vděčná vzpomínka na duchovního průvodce Aloise
Na to, že alespoň několika myšlenkami se vrátím k člověku, který podstatným způsobem ovlivnil mé celé dospělé směřování, jsem se docela těšil. Ale teď, když už nezbývá vůbec žádná možnost to ještě trochu odložit, mám docela trému. Život člověka totiž bývá vždycky mnohem hlubší skutečností, než na jakou stačí naše slova. Tím spíše, když jde o bytost tak nevšední – a v jistém smyslu tajemnou – jakou byl P. Alois J. Moc OFM. Jestliže tedy nyní přesto něco napíšu, tak bych byl rád, aby každopádně to bylo chápáno jako vděčné poděkování syna otci.
Tak to byl první dojem ….
Krčskou mládež začátkem Pražského jara roku 1968 jasně táhnul P. Jiří Kabát. Vždycky vypadal mladší, než mu bylo ve skutečnosti, na první pohled sportovec, s literárními sklony a hudebním citem, na svou dobu dobrý kazatel. Když se vedle něho v té době objevil ten malý plešatý muž se silnými brýlemi a slovníkem, který nás inspiroval k celým litaniím složeným z jeho „teologické výzbroje“, ani ve snu jsem netušil, že nám byl poslán kněz, který zásadním způsobem proměnil tvář naší farnosti – a mládeže zvlášť, a který navíc sehraje tak klíčovou roli v mém životě. Ten první dojem byl jasný: je to suchar, který nám nemá co podstatného sdělit – zvlášť vedle patera Jiřího vypadal jako člověk pro nás naprosto nepoužitelný. Mládí je nejen nadšené a obětavé, ale také ve své touze po pravdivosti příliš netrpělivé, a proto i často kruté. Zkrátka v našich představách o proměně krčské farnosti ve skutečné křesťanské moderní společenství pro nově příchozího pomocného kněze nebylo místo.
1968—
Jenomže nadšení Pražského jara velmi rychle vykrvácelo pod koly sovětských tanků – a před námi byla temná perspektiva normalizace, tedy okupačního procesu, jehož cílem bylo zlomit rezistenci Čechů a Slováků proti na první pohled lživé báchorce o „bratrské pomoci“. A nutno říct, že to byl pokus značně úspěšný. Zlomil nejen rezistenci, ale podstatně i mravní páteř československé společnosti. Plody toho sklízíme dodnes.
Co v tom s našimi touhami a plány, s naším nadšením pro Ježíše – úžasného Pána a Bratra? Pater Kabát se celkem pochopitelně během několika měsíců „stáhl“ ze všech aktivit, které jsme docela ve velkém v roce 1968 rozjeli. Starší a „rozumnější“ lidé z okolí nám s dobrými úmysly vzkazovali, že máme skončit také. Mezi nimi i leckteří rodiče. Měli své zkušenosti z 50. let – a nás jich chtěli ušetřit. Pouze jediný člověk nás nezrazoval – naopak, tu a tam nás poněkud plaše a nevtíravě povzbuzoval: P. Alois Moc. A „jeho“ chvíle nastala docela brzy.
Překvapení
Nejdřív nám nabídl exercicie. To byla pro naprostou většinu z nás novinka. I to samotné slovo – typické právě pro jeho slovník – znělo jak z jiného světa. Jenomže teď už jsme se tomu nesmáli. A pak jsme (vysoko v kopcích nad Davlí) mnozí možná poprvé zažili, že modlitba, mše i zpověď nemusí být něčím jakoby z vnějšku uloženým, ale skutečně bytostným setkáním s Bohem. Pater Moc v tom už vůbec nepůsobil jako ten starosvětský suchar, ale jako citlivý, naslouchající dirigent, který má na každého dost času a pro každého to správné slovo…
Mládež chce být spoleu
Bariera mezi námi se prolomila – a umožnila nám i naprosto základní zkušenost, jak může kněz být opravdu otcem. Na jaře roku 1972 jsme se totiž v „krčské mládeži“ rozhodli, že využijeme možnosti, kterou skýtalo přístřeší, jež části našeho skautského oddílu poskytoval od zimy roku 1971 TJ Sokol Krč, a po klukovském táboře, který jsem vedl, uspořádáme na tábořišti v Nedrahovicích u Sedlčan desetidenní pobyt. Bylo nás dvanáct – já ve svých 21 letech nejstarší, má mladší sestra Janina v 16 nejmladší. Jenomže nastala naprosto zásadní potíž: rodiče většiny potencionálních účastníků (a účastnic) – a dokonce i někteří rodiče další – se zásadně postavili proti tomu, aby si „jen tak bez dozoru“ vyrazili katoličtí mladí muži s katolickými dívkami. Kdo to kdy viděl tak riskantní podnik, který nemůže skončit jinak, než mravním fiaskem?! Nevím jak ostatním členům našeho společenství, ale mě tenkrát vůbec nenapadlo, že by tu mohl být nějaký problém. Podezření a obavy, které od rodičů zazněly, mě hluboce urážely. Vůbec jsem si nedovedl představit, jak bychom mohli provést něco z toho, kvůli čemu nás nechtěli pustit. V dnešní době – kdy děti jsou záhy vystaveny brutálním útokům reklamy, médií i vrstevníků na svůj dětsky čistý přistup k sexualitě – by to asi bylo problematičtější, ale dosud jsem přesvědčen, že nám tehdy skutečně křivdili. Jenomže – to nám bylo málo platné. Nad celou nadějně připravenou akcí společného tábora visel Damoklův meč rodičovských zákazů.
Důvěra otce Moce
A tehdy se právě projevil P. Moc jako skutečný pater: Vložil do věci svou osobní autoritu i důvěryhodnost a postavil se za nás. Dokázal správně odhadnout, že na naší straně byla (alespoň u naprosté většiny z nás) dostatečně pevná vůle a skutečně čistý vzájemný postoj – který zaměřoval náš zájem i očekávání úplně jiným směrem, než jakého se obávali rodiče. Důvěřoval nám – jistě s rizikem, které tu vždy zůstává – že jsme nejen dostatečně zodpovědní, ale že naše žití vztahů – i chlapců a děvčat – má solidní přátelské a kamarádské základy. Zkrátka – byla to jeho důvěra, která položila základ „zlaté éry“ krčského společenství mládeže, která přímo ovlivnila životy mnoha desítek a nepřímo tisíců lidí v následujících desetiletích. Mnohé z toho, čím dnes žije „Habrovka“, se začínalo tady.
V následujících letech se pater Moc účastnil našich táborů osobně. Ne po celou dobu, ale aspoň několik dní. Bohoslužby v tee pee byly vskutku malebné a modlitby v táborovém kruhu pod hvězdami rovněž. Ale pravé překvapení nás čekalo na hřišti. Pater Moc si totiž stoupl do brány – se skutečným nasazením se vrhal po míči. Skoro v šedesáti letech. On – „suchar“… V duchu jsem se mu opravdu upřímně omlouval.
Odkaz
Po celá sedmdesátá léta jsme se pravidelně setkávali u něj doma. V docela přesném smyslu byl mým duchovním vůdcem. Při té příležitosti jsem především mohl vidět, jak se snaží neustále promýšlet a aktualizovat své vlastní porozumění křesťanské víře. Skoro pokaždé mě uvítal nějakým novým problémem, který právě promýšlel a řešil, zajímal se, jak bych to řešil já, studoval k tomu dostupnou teologickou i jinou odbornou literaturu. Tohle byla zkrátka jedna jeho „tvář“: byl jakýmsi „mozkem“ tehdejšího františkánského společenství u nás. O tom vlastním společenství jsem od něj skoro nic nevěděl. Ale potkával jsem u něj lidi z úplně jiného „spektra“: lidi nějak handicapované, na okraji – pro které byl určitým posledním záchytným bodem. Chlapec s počínající schizofrenií, opuštěná žena důchodkyně, polosirotek, který potřeboval pomoct s matematikou (dnes je knězem v Bělé pod Bezdězem – Jaroslav Lízner).
Do vězení
V roce 1979 se StB vzchopila k poslednímu koordinovanému útoku proti církvi. Na mušce měla hlavně františkány. P. Jana Bártu a P. Aloise J. Moce. My jsme zažili v prvním pololetí 1980 seriál výslechů v Bartolomějské – právě kvůli zakázané náboženské činnosti a spolupráci s paterem Mocem (měli jsme vlastně sloužit jako svědkové pro němu), jeho odsoudili zhruba na dva roky a zavřeli v Ruzyni. K sedmi letům v padesátých letech tak přibyly v osmdesátých ještě dva.
Skrytá církev
Trvalá pozornost StB věnovaná pak několik let členům našeho mládežnického společenství a mně zejména nejen ukončila dosavadní naši činnost, ale orientovala většinu z nás i na jiné možnosti spolupráce s různými větvemi tehdejší „skryté církve“. Já jsem začal pracovat v tehdejším ilegálním československém týmu pro katechezi (vedla ho voršilka Concilie Nováková a pracovali v něm například i Miloslav Vlk, Aleš Opatrný či salesián Jožka Kopecký). Na několik let se naše kontakty s paterem Mocem přerušily….
K obnovení došlo až koncem osmdesátých let, kdy mně můj dlouholetý přítel Jeník Pečený „zlanařil“ pro společenství františkánských terciářů. Pro něj byl pater Alois naprosto klíčovou osobou. A nejen pro to krčské – jeho stopy ještě dodnes zjišťuji prakticky po celé republice. Ale o téhle historii tu teď nechci na závěr hovořit.
Poctivost
To, co bylo pro mě nejdůležitějším odkazem závěrečných let našich setkávání a jeho života vůbec, byla určitá proměna, kterou jsem pozoroval v jeho duchovním vedení. P. Moc rozhodně nemiloval nikdy takové (dnes bohužel dost běžné) rozplizlé morální posuzování, kde se víc psychologizuje, než skutečně poctivě vyznává hřích, a tak se také nedává vlastně možnost pořádné lítosti a odpuštění. Na druhé straně vždycky měl smysl pro to, co je opravdu podstatné. Ostatně – velmi bych takové zpovědníky přál dnešním mladým lidem. Ale v těch posledních letech kladl stále větší důraz na skutečnost, která – dokážeme-li ji opravdu porozumět – tvoří skutečně jádro křesťanského porozumění Bohu: na milosrdenství. Milosrdenství Boží – ale (a to právě bylo důležité) i naše milosrdenství jako odpověď na to Boží. Milosrdenství jako nejvlastnější „metoda“ naší spolupráce s Bohem.
Zanechal mi velmi náročný odkaz. Zvlášť v dnešní době – tak tvrdé a konfrontační. Přesto doufám, že až se s ním znovu setkám, nebude ze mě tak úplně zklamaný.
Otec Alois Moc OFM – kněz mého života – Vzpomíná s láskou Ing. Jan Smrčina
Položím-li si však otázku, kdo byl „knězem mého života“, automaticky mi v mysli vyvstane odpověď: Otec Alois.
Klíčová duchovní osobnost
Ano, františkán P. Alois Moc je pro mne onou klíčovou duchovní osobností, jež provázela život můj, mé ženy a celé naší rodiny plných sedmadvacet let. Mé vzpomínky běží od jara 1968, kdy přišel Otec Alois po letech věznění a zákazu oficiální kněžské činnosti do tehdejší naší farnosti, až po srpen 1995, kdy jsme se s manželkou s naším milým Otcem naposledy rozloučili v nemocnici U sv. Anny v Brně a potom jej doprovodili na poslední cestě v jeho rodných Radošovicích u Vlašimi.
Opět životopis
Jeho životní příběh ukazuje, jak věrně plnil své poslání: Narodil se v roce 1918, jako velmi mladý vstoupil do františkánského řádu a po studiu teologie byl v červnu 1944 vysvěcen na kněze. Jeho prvním působištěm byl klášter v Hostinném, kde působil tři roky v duchovní správě. Po přečtení komunisty zakázaného pastýřského listu však byl zatčen a v červnu 1949 ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 7 let. Vězněn byl na Mírově a ve Valdicích 6 let a poté byl podmínečně propuštěn. Pracoval pak jako lesní dělník v Domašíně a později v Praze v továrně ve Kbelích a nakonec jako skladník v jednom pražském knihkupectví.
Farnost v Michli
Ve svých padesáti letech získal v době tzv. Pražského jara o Velikonocích 1968 státní souhlas k výkonu duchovenské služby jako výpomocný duchovní v pražské Michelské farnosti (kde směl být také zaměstnán jako kostelník). Bohoslužby sloužil zejména v malém dřevěném filiálním kostelíku sv. Františka Na Habrovce. A to až do Květné neděle roku 1983, kdy jsme se jeho příchodu na dopolední mši svatou nedočkali, protože byl ráno toho dne současně s několika dalšími františkány zatčen. Asi po třech měsících strávených ve vyšetřovací vazbě byli všichni – po intervencích z ciziny – propuštěni. Státní souhlas ke kněžské službě již P. Moc nedostal a byl donucen jít do důchodu.
Mimo Prahu
Od počátku roku 1988 mu byla – opět po různých intervencích – povolena duchovenská činnost, avšak mimo Prahu. A tak dojížděl do Kozmic a Teplýšovic, malých obcí na Benešovsku, asi 70 km vzdálených od Prahy, sloužit mše sv. a starat se o duchovní život tamních obyvatel. V této obětavé službě dobrovolně setrval i po pádu totalitního režimu.
Duchovní asistent terciářů sv. Františka
Je třeba si však uvědomit, že služba ve farnostech představovala jen určitý výsek z celkového působení františkána P. Moce, jehož „akční radius“ zahrnoval i přečetné aktivity v rámci františkánského společenství. Šlo o teologickou výuku a další činnosti v rámci prvního řádu menších bratří, duchovní vedení sester františkánek a zejména o velmi širokou činnost duchovního asistenta sekulárního františkánského řádu – terciářů. A toto všechno konal za cenu nesmírného rizika i v dobách, kdy neměl tzv. státní souhlas, a samozřejmě vždy nad jeho rámec. Podobně jako byly mimo rámec souhlasu jeho mnohé další aktivity za totality – zejména pastorace rodin ve farnostech a duchovní vedení dětí a mládeže, především v pražském krčském turistickém oddílu.
Otec a přítel
Otce Aloise jsme my, žijící v jeho blízkosti, poznali jako skutečného otce a přítele. Vždy jsme obdivovali jeho velkou ale neokázalou zbožnost, nesmírnou obětavost, pokoru a skromnost i pravou františkánskou chudobu. V tom všem nám byl a zůstává nedostižným příkladem.
Nikdy nezapomeneme na jeho moudré rady spojené někdy doslova s prorockými slovy, jež se pak skutečně vyplnila, a na konkrétní pomoc v různých obtížných životních situacích i na to, jak byl ohleduplný a ke všem projevoval láskyplnou pozornost.
Přítel nezapomíná
S manželkou často vzpomínáme, jak pro nás P. Moc připravil radostné překvapení: Bylo to 26. června 1988, kdy jsme s ním jeli na mši sv. do Kozmic a chtěli jsme si tam v tichosti a nenápadně připomenout 25. výročí svatby, které na ten den připadlo. Když jsme však přišli na svá místa v kostelní lavici, nalezli jsme tam velkou kytici a přítomní věřící nám přišli gratulovat. Mše svatá byla sloužena za nás a veřejně jsme si při ní obnovili manželský slib.
Duchovně velmi bohaté a krásné byly vždy františkánské exercicie vedené Otcem Aloisem (také v lesích pod širým nebem) a hrádecké poutě i výstupy na některé kopce, které měl tak rád (Budeč, Blaník, Přimda).
Z posledního setkání, u úmrtního lože, jsme přes bolest z loučení s člověkem pro nás tak drahým, odcházeli s pocitem pokoje, pramenícího z pevného přesvědčení, že věrný následovník sv. Františka, tolik podobný svým životem (ale i postavou a vzhledem) sv. Maxmiliánu Kolbemu, úspěšně zdolal poslední výstup svého pozemského života.
P. Alois Moc, tichý, srdce pokorného – vzpomíná Ing. Luboš Mlčoch
Připomínáme si rok co rok výročí úmrtí našeho duchovního asistenta, jak zní oficiální titul v dnešním jazyce SFŘ. Starší titul „duchovní otec“ je mi bližší, a také lépe vypovídá, čím pro nás P. Alois byl a čím pro nás zůstává i po odchodu na věčnost. Protože on nám- každému jednotlivě- byl nejen asistujícím při naší duchovní cestě v následování sv. Františka ve stopách Ježíšových, ale skutečným otcem, který v modlitbě rozmlouval s Bohem o nás-jemu svěřených ovečkách Božích. Díky tomu rozuměl té naší duchovní cestičce i s jejími zákruty a poblouděními často lépe než my sami. Několikrát jsem se přesvědčil, že „do mne vidí jako do kukaček“, a přitom k tomu stačilo jen pár jeho slov, jedna otázka, jakoby jen nesměle vyslovená, s tím jeho neopakovatelně laskavým úsměvem. Ano, právě tak jemně a útlocitně nás otec Alois duchovně vedl, jen jakoby mimochodem, ponechávaje nám na domýšlení, co ten jeho úsměv znamená, a kam míří ten náznak otázky…
Služba pro lidi
Pro otce Aloise jakoby služba „třetímu řádu“, bratřím a sestrám žijícím ve světě, byla vlastním ohniskem jeho osobního prožívání spirituality Františkovy, jeho nejvlastnějším povoláním v 1.řádu. Vzhledem k životním okolnostem, do nichž ho Pán postavil, ani nemohl po většinu svého života žít řeholi dle regulí jak by býval měl. Sloužit bratřím a sestrám „ve světě“ však mohl- vždyť sám žil ve světě s námi- a pro nás.
Odpustit
Mé první bližší setkání s otcem Aloisem se odehrálo v jeho bytě „Na spojce“, a mělo za cíl mé představení a mou prosbu o přijetí do sekulárního řádu. Jen několik málo let předtím jsem se navrátil do církve mého dětství po čtvrtstoletí života mimo ni. Byl jsem krátce občansky rozvedený. Tedy žádné terno pro SFŘ. Návrat do církve a rozvod spolu souvisely /i když ne úplně/. Má žena „si mne takového nebrala“. Jejím životním vzorem byl její táta, kterého jsem i já znal jako „člověka spravedlivého“, i když po válce vystoupil z církve, a stal se „věřícím komunistou“- aby konečně mohlo dojít k naplnění „Božího království na zemi“- když předtím se církev „dala na stranu bohatých“/?/. Můj tchán se ani před smrtí do církve /viditelně/ nevrátil, přesto jsem věřil, že Pán ho neodmítl. Tato má víra ve spásu někdejšího nižšího soudního úředníka z let, kdy komunistické soudy odsoudily nevinného otce Aloise do vězení /i když „se nedal na stranu bohatých“/ – to byl i z mé strany problém: jak to vězeň komunismu přijme? Skutečnost, že kněz Kristův a učedník Františkův dokázal dokonale odpustit svým někdejším věznitelům -a jejich nižšímu soudnímu úředníkovi s nimi- i to- že má víra ve věčnou spásu dědy Zemana byla otcem Aloisem přijata – to byla má první velká zkušenost s ryzostí žité víry našeho duchovního vůdce.
Domácí církev
V tomtéž bytě „Na spojce“ se konala mše svatá pro okruh oveček otce Aloise, tentokrát při příležitosti jeho životního jubilea. Já nedodržel eucharistický půst, a jako jediný jsem nešel ke sv. přijímání. Otec neznal důvody mé neúčasti, ale věnoval mi tehdy zvláštní pozornost a projevil mi svou lásku. Soucítil se mnou. V té době jsem už byl zaměstnancem katolického družstva Concordia, a žil jsem v pocitu, že „nestíhám“, i v tušení, že na svou funkci nestačím. Jel jsem na poslední chvíli, a v časové tísni jsem v metru „v běhu“ snědl rohlík…ten chléb viditelný, který měl nasytit tělo.
Concordia a pýcha
Concordia mohla být otcem pochopena a přijata jako „náš podnik“, jako příklad angažovanosti nás sekulárních františkánů ve světě. Podnik /a jeho části/ mohly připomínat někdejší aktivity JUDr.Františka Noska, o němž jsme už tehdy věděli, a o němž otec Alois vždy mluvil s velkou úctou. Nás duchovní asistent –pokud já vím- nikdy neprojevil podporu našemu duchovnímu snažení v tomto směru. Už v tom jsme mohli a měli poznávat jeho laskavou ruku duchovního vůdce. Co nám tím tehdy chtěl říci?- že neříkal nic? Když o tom zpětně uvažuji, tak-aspoň pro mne osobně- v tom měla být pobídka ke zpytování svědomí o motivech našeho „duchovního podnikání“. Do „podnikání“ jsme vstupovali nezištně pokud jde o „peníze“. Někteří z nás této cestě obětovali možnosti /?/ „politické kariéry“. Přesto všechno – byla naše motivace skutečně spiritualitou Františkovou? Existuje i duchovní ctižádost, hledání sebe /a své „slávy“/, namísto „větší cti a slávy Boží“. Duchovní sebestřednost, pokušení, jež se nevyhýbá ani následovníkům svatého bratra Františka. Zakuklená pýcha. To asi v rozmluvách s Bohem – „o nás bez nás“- otec Alois tehdy duchovním zrakem rozpoznával. A já se s tím problémem potýkám dodnes. Díky pozoruhodnému duchovnímu vedení otce Aloise „metodou mlčení“, aspoň vím, co je můj osobní duchovní problém- a jsem za to otci Aloisovi vděčný. Tak jako mým dvěma zpovědníkům za to uplynulé skoro čtvrtstoletí.
Náprava majetkových škod
Otec Alois vlastně jen zcela výjimečně člověku schválil to co dělá. Já si vybavuji jen dva případy: můj příspěvek k výročí úmrtí JUDr.Františka Noska – na Spořilově, u sv. Anežky, vlastně v téže době, kdy jsme se tak snažili v Concordii. V tomto případě otec Alois svým jemným způsobem- ale přesto docela jasně- schválil můj zájem o Františka Noska a snahu o zprostředkování jeho poselství života z víry naší generaci. Ten druhý případ je pozoruhodný svým naučením o františkánském vztahu k majetku. Otec někde v rozhlase zaslechl, že jsem přišel s myšlenkou majetkových restitucí – obecně- ne výslovně církevních restitucí. A otec tuto snahu o nápravu majetkových křivd schválil, vlastně mne jedinkrát pochválil. Není to paradox? Františkán- a starost o vracení majetku? To naučení vidím v duchu sv. Františka, který úzkostlivě dbal na to, aby ve věcech majetku –bratří uvažujících o vstup do řádu- se citlivě respektovala svoboda vůle každého. Jen radostné dárce miluje Bůh, násilným vyvlastněním v duchu marxismu nešlo člověka zlepšit ani napravit. A asi něco podobného je dnes v otázce ochoty platit /vyšší/ daně z příjmu či z majetku. Politická strana hlásící se ke Kristu je zde v nesnadné situaci: „nalevo“ by měla nabádat „nezáviďte“, „napravo“ varovat před tvrdostí srdce /„mějte srdce otevřená potřebám bližních“/.
Univerzální určení statků
Otec Alois se příležitostně vyjádřil i ke „globálním problémům“ a vztahům bohatého Severu /Západu/ a chudého Jihu. Vždy zdůrazňoval princip „univerzálního určení statků“ a právo i těch nejchudších na spravedlivém podílu na darech a plodech země a jejich práce. Nejvíc mi vrtá hlavou jeho přesvědčení, že ti chudí celého světa si o ten spravedlivý podíl jednou řeknou. Jak se to má stát? –když zjevně nebyl pro „znárodnění“ našeho typu. Někdy v jeho formulacích bylo možno rozpoznat i jakési uznání pro to, co obyčejné lidi udělal režim, který jeho samého bezdůvodně věznil.
Zkušenosti života vedou ke zdrženlivosti
Tím, co bychom si dnes mohli vzít pro rozpoznání „znamení času“, byl otcův nápadně zdrženlivý postoj k postkomunistickému převratu. Otec Alois nepodléhal euforii doby ani v nejmenším. Jisté dočasné zviditelnění role církve a jmenovitě Františka kardinála Tomáška bral s rezervou /“oni ho zatím potřebují“/. Poté, kdy se mu zdálo, že bychom mohli přijmout už i hutnější stravu, opatrně zmiňoval potřebu připravenosti „vydávat i svědectví krve“. Kardinál Joseph Ratzinger těsně před svým zvolením papežem měl přednášku o Evropě sv. Benedikta z Nursie v krizi kultury. Tam klade m.j. zásadní otázku: jak se to přihodilo Evropě, z níž šly křesťanské misie do celého světa, že se v jejím lůně vytvořila kultura, která je nepřátelská nejen vůči křesťanství, ale vůči náboženskému vnímání světa vůbec. My máme často tendenci hovořit o naší době jako o čase náboženské svobody, jakou jsme dosud v historii nikdy nezažili…Jak se mají k sobě tyto dvě interpretace „znamení času“?
Tuto otázku nám dál klade otec Alois.
Loučení otce Aloise s námi a se světem trvalo nějaký čas. Vybavuji si jeho poslední účast na pěší pouti z Vlašimi do Hrádku u Vlašimi, krajem a ke kostelu jeho srdci zvlášť drahému. A potom mši sv. k výročí jeho kněžského svěcení v kostele sv. Františka „Na Habrovce“. Už nějakou dobu předtím otec ztrácel paměť a soustředění, a měli jsme obavy, jak zvládne liturgii. Dostalo se mu daru a milosti a nám všem s ním. Na prostranství vedle kostela potom ještě sám pojmenoval tu velkou milost, jíž se nám všem- na jeho osobě-jak s velkou pokorou uvedl- dostalo. A ta milost se skutečně vznášela nad naším bratrským a sesterským posezením onoho odpoledne, kdy nám všem bylo dáno uvědomit si, jakým obdarováním pro nás život otce Aloise byl.
každoroční pouť ke hrobu Aloise Moce
Každoroční pouť do Hrádku u Vlašimi, a poté návštěva hrobu otce Aloise v blízkých Radošovicích, je pro mne, a věřím, že nejen pro mne, jakýmsi stálým obnovováním duchovního pouta, které mezi námi a otcem vzniklo, které dál trvá, a které je dál velkou pomocí v udržení naší duchovní integrity a věrnosti spiritualitě sv. Františka. Bohu díky, a díky otci Aloisovi.
P. Jaroslav Lízner OFS vzpomíná
Při vyžádaném vzpomínání si zpětně uvědomuji, jak mně Hospodin poslal v P. Mocovi záchytný bod, světlo i průvodce na cestu životem. Seznámil jsem se s ním přes paní Pritzovou, která mně velmi pomáhala. Říkala mně:“ P. Moc se na tebe ptal. A říkal, aby ses zastavil. „ Pater byl ve zvaní vytrvalý. A to bylo dobře. Ve farnosti byli mladí zorganizovaní a také ti, kteří stáli na okraji z různých důvodů. Ale on se snažil i je podchytit a něco pro ně zorganizovat. Byl vytrvalý ve svém zájmu o člověka. Byl ochoten se mu s pravidelností individuálně věnovat. Jeho duchovní vedení bylo náročné, neboť se snažil člověka přivádět na hlubinu. Probíral se mnou život Ježíše Krista, úvod do modlitby, život sv. Františka, františkánské ideály a jejich uplatnění ve světě. atd.
Jazyková znalost
Dnes si uvědomuji, že díky jeho znalosti němčiny, mohl číst díla předních teologů doby kolem II. vat. koncilu, a proto ale také díky jeho zvláštnímu způsobu uvažování nám předával teologii velice živou a oslovující. Dobré byly výlety, při nichž jsme navštěvovali místa spojená s historií řádu františkánského a zbožnosti v Čechách a na Moravě. Zajímal se i o obyčejné pro člověka potřebné věci, a tak mně pomáhal i se vzděláním při mém studiu. Zpětně si uvědomuji, kolik času mně věnoval. Dokázal o duše i bojovat. Velice si vážil naší historie, svatých. Neznám mnoho lidí, kteří by měli takový vztah k národu. Když získal po roce 1987 státní souhlas, vypomáhal v poříčské farnosti, kde jeho promluvy, kterým rozuměla i ta nejobyčejnější hospodyně , vzbuzovaly radost z Božího slova. Ke každému se snažil přijít, aby ho mohl přitáhnout k Pánu Ježíši. Říkal, abychom se věnovali nemocným.
Papežovy boty
A nyní jeho pohled na boty Jana Pavla II. P. Alois byl v Římě. Zúčastnil se mše sv. s papežem. Při koncelebraci byl postaven tak, že viděl jen boty Jana Pavla II. A tak si jich všímal. Byly krásně široké, přizpůsobené na dlouhé cesty, a proto musely být pohodlné. Papež Jan Pavel takové potřeboval. Vždyť to byl velký misionář. Ty boty měly prochodit celý svět. Na velké věci se člověk musí připravit i v maličkostech.
Vzpomínky národního ministra Františka Reichela
Otec Alois patřil mezi „svaté kriminálníky“, kteří narušovali budování socialismu a místo „skvělých komunistických zítřků“ nám ukazoval jak žít podle řehole svatého Františka právě v této náročné době konce 20. století. Naše františkánská komunita se scházela pod jeho duchovním vedením na různých místech v Praze a okolí. A výsledkem jeho „protistátní činnosti“ je vznik řady Místních bratrských společenství po roce 1990 (Praha – Spořilov, Praha – Krč, Černošice).
Jako pravý následovník našeho otce Františka byl nám stále k dispozici – byl nenápadný, skromný (i v jídle), vždy každého trpělivě vyslechl a dovedl poradit. Pro většinu z nás byl zpovědníkem, duchovním vůdcem i učitelem – zejména v oblasti teologie a filozofie. A tak běžně se stávalo, že v jeho bytě ve Vršovicích bylo stále plno. Často jsem přišel, když u něho byla ještě jiná návštěva a tak „sekretářka“ Marta Jírovská (jeho sestřenice) zatím nabídla čaj a koláč a také informovala o novinkách. Často jsme s ním chodili na poutě zejména na jeho oblíbené místo k Panně Marii na Hrádku u Vlašimi. Zde také některé z nás v době uprázdněného svatovojtěšského stolce za zavřeným dveřmi kostela biřmoval. Jeho rady byly skvělé a trefné – rád vzpomínám, když jsem se ho koncem listopadu 1989 ptal, jak mám reagovat na nabídku vstupu do federální vlády. Jeho stručná odpověď: „Do ničeho se nehrň, ale když tě někam zvolí, jmenují, navrhují – dělej to a dělej to pořádně!
Exercicie
Skvělé byly jeho exercicie a duchovní cvičení – většinou 2 -3 denní na různých místech mimo Prahu (Mšec, Chotouň, Poděbrady). Většinou se nás sešlo 6 -8 a otec Moc byl skvělým exercitátorem. Jeho hluboké myšlenky a skvělé analýzy nás inspirovaly i povzbudily. Jejich platnost je nadčasová – tedy i pro nás členy SFŘ v této době. Pokusím se zde podat alespoň stručný přehled a pokud bude možné vrátím se k některým podrobně v následujícím článku.
Tematické okruhy a některé hlavní myšlenky otce Aloise, které nás ovlivňovaly:
1985 – Kristův život ve světle evangelia, Kristovo dětství,Veřejný život,Utrpení, smrt, zmrtvýchvstání
1986 – František a jeho cesta Být křesťanem znamená znát Krista i jako člověka. Zamilovat se do Krista znamená nejen v něho věřit a vyznávat, ale nabízet mu vše – především své srdce. Ježíš v evangeliu je středem víry a je nutné zbavit se rutiny, vidět ho plně novýma očima. Kristus není minulost – i my nyní žijeme v jeho přítomnosti – je třeba ho vidět vždy a všude. Ježíš je nejvíce činný době, kdy odchází od zástupů ubírá se do samoty a modlí se .
Marie – Nauč nás řešit situace mlčením, modlitbou a ponořením do Ježíše Krista.
1987 – Blahoslavenství (Horská řeč) Pán je na „hoře“ a ukazuje vzhůru. „Já jsem si vás vyvolil. Vy jste sůl země“. A také „Vy jste světlo světa“.
1988 – Podobenství i velmi praktické rady Úvod otce Aloise: „Pane, dej mi poznat, že bez Tebe nemohu nic, vůbec nic. A dej mi podle toho žít a jednat“.
1989 Modlitba Páně (Horská řeč) Skrývá v sobě velké tajemství. Klíčovým vstupem do této modlitby jsou slova „Buď vůle Tvá“. Je to výzva, aby Bůh pokračoval ve tvoření. A zároveň je to vazba i na mou vůli. Bůh podmínil plnění své vůle vůlí člověka. Křesťan se musí cítit odpovědný za konání Boží vůle.
1990 Abychom byli pokorným nástrojem Ducha svatéhoTo znamená,: Abychom dělali co on chce, abychom dělali tak, jak on chce, abychom měli na zřeteli věčnost, abychom při tom vedli další lidi ke spáse, abychom odolávali zmatkům této doby. (Jak příznačné i dnes).
1991 Být následovníkem svatého Františka nechceme, aby to byla jen póza
Františkánství je třeba ží v současné době
1992 Ve stylu průkopníka a genia exercicií svatého Ignáce Zde jde o logiku Boží. Naším úkolem je, abychom do Božího království nahlédli a po něm zatoužili. Dva znaky exercicií sv.Ignáce: Poznat své povolání (základní smysl). – Vedou k cíli, t.j. k vlastní spáse.
Na rozloučenou s námi otec Alois napsal:
Všem milým spolubratřím a těm, které mi Pán svěřil, abych je vedl cestou spásy a všem nejbližším příbuzným a těm, kdo se mnou jsou spojeni poutem bratrské a sesterské lásky! Ze srdce všem žehnám a za ně prosím Pána a jeho i naši nebeskou Matku, i svatého otce, našeho Františka. Zároveň, pro Boží milosrdenství, vás všechny prosím, abyste mi odpustili vše, čeho jsem se proti vám dopustil a abyste mi odpustili i to, co jsem měl pro vás učinit a neučinil. „Pán ať vám žehná a ať je vaší stráží.Ať nad vámi rozjasní svou tvář a smiluje se nad vámi. Ať k vám obrátí svou tvář a dá vám svůj pokoj.Pán vám žehnej!“ 20.9. 1991 P.Jaroslav Alois Moc, OFM .
(autorem je Lubomír Mlčoch OFS)