Životopis – narození
František se narodil v Přibyslavi 18. října (na svátek sv. Lukáše) 1935 do rodiny truhláře Františka Pometla a Emílie roz. Dvořákové. Jeho starší bratříček zemřel krátce po narození, takže František se s ním nepotkal. Byl pak nejstarší ze čtyř sourozenců (po něm se narodili Božena, Václav a Emílie).
Životopis – rodina
„Kluk z Vysočiny“, jak sám říkal, vyrůstal v katolické rodině, mezi ostatními vesměs katolickými rodinami. Zažil ještě kousek první republiky, mobilizaci, pak válečná léta a změny, kterým nerozuměl. Lidé mizeli v koncentrácích, jejich blízcí sdíleli se sousedy, i před dětmi, korespondenci odtamtud. Mnohé se ze života vytrácelo, ubývaly potraviny a všichni se museli uskromňovat, i když rodina díky příbuzným, samostatně pracujícím zemědělcům, alespoň nežila v bídě. S ostatními dětmi pomáhal František na poli s lehčími pracemi, kladl povřísla pro vázání obilí a nosil vodu ze studánek. Školu na čas obsadila německá armáda (později sovětská), a tak vyučování probíhalo v různých náhradních prostorách, v zapůjcených kancelářích i třeba v hospodách.
Škola
Po páté třídě chtěl jít studovat na jezuitské gymnázium do Bohosudova, ale nároky a přísnost jezuitů ho nakonec odradily.
Po válce se opět začala rozvíjet katolická činnost pod záštitou Orla a Sdružení katolické mládeže, do níž byl František s ostatními chlapci také zapojen.
Na tatínka vzpomínal jako na člověka, který toho moc nenamluvil. Hluboce se ale do dětské duše vryl prožitek, kdy tatínek půjčil sousedovi holínky, když o to prosil, a sám šel pak kosit do mokré trávy bos.
František Halík farář
V dětství a mládí ho (kromě rodiny) silně formovala také osobnost P. Františka Halíka, který byl v Přibyslavi farářem v letech 1941 – 1951. Vzpomínal na něj jako na skvělého faráře, který uměl zaujmout prakticky všechny. Rozuměl zemědělství, byl velice podnikavý a získával si pomocníky z řad jezuitů, kapucínů, redemptoristů a hlavně salesiánů. Chlapcům, kteří chodili ministrovat, se velice věnoval, např. s nimi hrál fotbal, na podzim opékal brambory, chodil na zábavně poučné procházky, na faře provozoval loutkové divadlo… V r. 1951 byl zatčen a krátce internován v klášteře v Želivi, pak až do konce svého života (1999) působil v Klášterci nad Orlicí, kam za ním František s ostatními mladými ještě jezdil.
Válka
Důležitý byl také zážitek z konce války. Němci tehdy zapálili v ulici řadu vozidel a od nich chytil dům v sousedství Pometlových. Rodina tu noc strávila u příbuzných na okraji města. Zatímco mladší sourozenci spali, desetiletý František vedle dospělých pozoroval požár z dálky a v duchu se loučil se všemi svými hračkami a věcmi, které zůstaly v domě. Zaplavilo ho ale šťastné vědomí: „Jsme tu všichni!“
Jejich dům nakonec neshořel, P. Halík, který byl všude, kde bylo třeba, s pomocí dalších porazil jedna dřevěná vrata a zamezil tak dalšímu rozšíření požáru.
Konec s tatínkovou živností
Rok 1948 zasáhl otcovu živnost nejdříve tím, že jako řemeslník neměl nárok na kvalitní materiál, dostával jen podřadný, takže přistoupil zčásti na sériovou výrobu pro státní podnik. Později ho se vším zařízením pohltily komunální služby a stal se obyčejným dělníkem.
Touha malovat
Tatínek i křestní kmotr uměli kreslit a malovat a také František odmalička tíhnul ke kreslení. Ve třinácti letech se setkal s profesorem Václavem Boštíkem, který ho začal připravovat ke zkouškám na pražskou Akademii výtvarných umění.
Tuberkuloza
Když v roce 1950 skončil základní školu, začal se učit v tatínkově truhlářské dílně. Brzy ale onemocněl zánětem pohrudnice. Po léčení nesměl pobývat v prašném prostředí, odešel tedy pracovat do Žďáru nad Sázavou, kde vyráběl rybářské náčiní. Tam se nakazil tuberkulózou. Následovalo dlouhé léčení po nemocnicích a sanatoriích. Naděje na výtvarnou dráhu skončila.
Invalida
Domů se vrátil jako invalidní důchodce. V Přibyslavi přijal nabídku nastoupit na místo kostelníka v kostele Narození sv. Jana Křtitele. Také spolupracoval jako scénograf se dvěma skupinami divadelních ochotníků.
první věznění
Po P. Halíkovi působili v Přibyslavi další kvalitní kněží a farnost byla dost živá. V 60. letech tedy zakročila státní bezpečnost proti faráři P. Františku Královi a dalším lidem, sledovala tím zřejmě hlavně zastrašení ostatních. Kostelník František byl zatčen a uvězněn na Popelecní středu r. 1963. Nejprve pobýval ve vyšetřovací vazbě v Hradci Králové, kde byl i soud (právě o slavnosti Božího těla), pak ve vazební věznici v Plzni na Borech. Na vlastní žádost (s ohledem na TBC) pracoval venku na různých stavbách, v každém počasí, často promočený, takže tam někde byl počátek jeho doživotních potíží s páteří. Za „nedovolené shromažďování a pobuřování“ strávil ve vězení rok.
Touha po řeholi
Během služby kostelníka František postupně dospěl ke spíše obecné touze po řeholním životě. Ta se pak ve vězení prohloubila.
P. Alois Moc
Po propuštění pracoval u svého švagra v lese. Přes terciářku, profesorku matematiky, se seznámil s františkánem P. Aloisem Mocem a přes něj s dalšími františkány. Dostal se do Prahy, kde večerně studoval stavební průmyslovku, aby si doplnil maturitu. Zaměstnán byl přitom jako pomocný dělník v televizi, pak se na krátký čas stal opět kostelníkem, tentokrát u sv. Ignáce na Karlově náměstí. Tam se setkal s mnoha skvělými kněžími.
Vstup do noviciátu
Když se provinciál františkánů P. Metoděj Řezníček vrátil z vězení, požádal František o vstup k františkánům. Na popud provinciála vstoupil r. 1969 do semináře v Litoměřicích, kde se v té době (do r. 1971) dalo docela svobodně žít. Dne 2. dubna 1970 měl tajně v jedné zasněžené vesnici v Krkonoších obláčku, při níž přijal františkánský hábit a řeholní jméno Michal. První sliby složil 19. února 1971, slavné sliby 19. února 1974.
Knězem
Vysvěcen na kněze byl pak 29. června 1974 v pražské katedrále. Primiční mši sv. ve svém rodišti mít nesměl, podařilo se to ale u Panny Marie Sněžné v Praze, kde byl v té době kaplanem františkán P. Norbert Šamárek.
Knězem bez státního souhlasu
Státní souhlas k výkonu duchovní služby br. Michal nedostal, protože se vědělo o jeho tajném františkánství. Pracoval nějakou dobu na stavbě u františkána P. Bernarda Říského, faráře na Vysoké u Mělníka, potom v brněnské nemocnici u sv. Anny, kam byl poslán provinciálem P. Alešem Zlámalem, aby připravoval zájemce o vstup do řádu.
Pohřeb tatínka
V září 1974 zemřel jeho tatínek. Při pohřbu br. Michal nesměl být u oltáře, seděl tedy s rodinou v lavici. Vzpomínal, jak se po skončení obřadu z davu lidí postupně vynořili spolubratři, shromáždili se kolem hrobu a zazpívali Píseň bratra slunce sv. Františka. A on ze hřbitova odcházel s pocitem, že jde z nějaké slavnosti.
Státní souhlas v Sokolově
V roce 1975 se pro br. Michala podařilo získat státní souhlas do Sokolova. Tam jako kaplan také začal opravovat kostely a rád vzpomínal na to, jak se při práci na lešení mohl přiblížit k chlapům, kteří tam byli s ním.
V roce 1976 pohřbíval maminku a sám přitom zpíval opět Píseň bratra slunce.
Toužim a pak Plzeň
V roce 1978 byl poslán do Toužimi a odtud jako kaplan do Plzně. Zase opravoval kostely, zvláště v Liticích, kde byla zřícená střecha.
Znovu vězení
Při zátahu na františkány v rámci „Akce Vír“ byl na Květnou neděli r. 1983 zatčen a dostal se znovu do věznice na Bory, spolu s P. Jiřím Mazancem. Z vazby do věznice byli přemístěni na Velký pátek, kdy jim odebrali šaty se slovy: „Dejte nám ty vaše hadry, my vám přineseme naše šaty.“ Ty vězeňské ale dostali až mnohem později, takže byly po ten čas zcela bez šatů.
Propuštěni byli po čtyřech měsících náhradou za československé občany, unesené jako rukojmí v Angole. Na svobodě je tehdy privítal P. Dominik Duka.
Litický kostel
Po návratu z vězení se podařilo dokončit opravu litickeho kostela a postavit věž. Také díky prozíravosti br. Michala, s níž trval na pečlivém uskladnění dřeva na stavbu, takže se během jeho pobytu ve vězení nezničilo…
Meditační zahrada v Plzni
V druhé polovině 80. let spolupracoval s Lubošem Hruškou a akademickým sochařem Romanem Podrázským (rodákem z Přibyslavi) při vzniku křížové cesty pro Meditační zahradu s Památníkem obětem zla v Plzni Doudlevcích. Přišel s myšlenkou vytvořit křížovou cestu ne tak, jak je obvykle k vidění v kostelích, ale podle evangelií.
Loket nad Ohří
Revoluce v r. 1989 zastihla br. Michala v Lokti nad Ohří, kde byl v letech 1987-1990 farářem. Vrátil se do Plzně, kde sloužil ve františkánském kostele Nanebevzetí Panny Marie a na arciděkanství a pomáhal také s přípravami zřízení Biskupství plzeňského (ustanoveno v r. 1993).
Kvardián v Praze v konventu u Panny Marie Sněžné.
V r. 1994 byl povolán do Prahy a stal se kvardiánem pražského konventu u Panny Marie Sněžné. V letech 1998–2006 zde působil jako farář a poté jako výpomocný duchovní, kdy mu byla svěřena zejména péče o nemocné. Posledně zmíněnou změnu komentoval slovy: „Mám menší zodpovědnost a víc práce.“ Nemocné navštěvoval věrně, jak jen mohl, i když sám nesl mnoho nemocí a bolestí.
Nemoci a sestra Smrt
Útrap s „bratrem oslem“ (tak nazýval tělo, které nosí duši, už sv. František) přibývalo, br. Michal si ale stále zachovával svěžest ducha, laskavost i smysl pro humor a sloužil Bohu a bratřím a sestrám vlastně do posledních dnů. Když už nemohl nic jiného, i když už to nemohl ani vyslovit, stále žehnal všem…
V pátek 28. června 2019, o Slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, byl hospitalizován v Nemocnici milosrdných sester sv. Karla Boromejského a zde po těžké nemoci, jak stálo na parte, „přijal sestru Smrt“ 20.srpna 2019. Byl pohřben 2. září 2019 do františkánského hrobu na Olšanech.
***
Moje osobní vzpomínky
Dva roky před sametovou revolucí jsem přijela na faru do Lokte nad Ohří na exercicie, vedené P. Antonínem Kejdanou OFM. A tam jsem se poprvé setkala s bratrem Michalem, který nás vítal. Jeho laskavá tvář mě okamžitě okouzlila.
Tam jsem ho také poprvé slyšela kázat v kostele. Pamatuji si, jak promlouval k dětem, ale vlastně to bylo i pro dospělé, kterým tak přijatelnou formou mohl sdělit i to, co by pro ně napřímo možná bylo těžko stravitelné.
jezdila jsem za ním z Prahy do Plzně
Vídala jsem ho pak po revoluci při jednáních, kdy jsme pracovali na obnově struktur Sekulárního frantiskánského řádu v ČR. Byl prostě s námi. Vydržel sedět zcela tiše a dlouho naslouchat třeba i příliš úřednickým řečem, a pak řekl k tématu třeba jedinou větu, to ale byla perla.
Po několika sv. zpovědích u něj jsem se zeptala, zda bych ho mohla požádat o duchovní vedení. Otázal se, není-li to z Prahy do Plzně trochu z ruky. Když jsem řekla, že mi to za to stojí, odpověděl jen: „Jak budeš potřebovat a jak dlouho budeš potřebovat.“ (Občas mu říkám, že stále ještě potřebuji. A myslím, že nejen já…)
Byl v Plzni milován
Jezdila jsem tedy za ním. Většinou jsem přespávala u terciářských manželů, setkala jsem se s Lubošem Hruškou v jeho promodlené zahradě a vnímala jsem tehdy Plzeň jako svůj druhý domov. Když pak byl br. Michal přeložen do Prahy k Panně Marii Sněžné, cítila jsem bolest s ním i s Plzeňáky, přestože to znamenalo, že ho budu mít blíže. Byl v Plzni milován a také on tam byl rád, takže odchod byl těžký.
Stmeloval velké pražské společenství terciářů
Byl mým zpovědníkem a duchovním otcem, byl také duchovním asistentem nás terciářů. (Místní bratrské společenství SFŘ u Panny Marie Sněžné tehdy mělo asi 160 členů!) Vedl mnohé exercicie pro ty, kdo si na ně mohli vyšetřit čas, a také letní duchovní obnovy pro rodiny – dovedl vnímat jejich specifické potřeby. Zatímco si odvedl rodiče nejlépe na tiché místo někam do lesa, děti měly svůj program, při jídle mohly být rodiny pospolu, večery po uložení dětí byly povídací…
Terciářům se obětavě věnoval už v Plzni a Sokolově, pak dlouhé roky v Praze u Panny Marie Sněžné a v posledních letech života také na Spořilově.
Pracovala jsem pro něj jako farní asistentka
Když se P. Michal stal farářem u Panny Marie Sněžné, povzdechl si přede mnou: „Já bych tady tak někoho potřeboval.“ Po pár měsících se mi uvolnily ruce k tomu, že jsem mohla začít pracovat na faře jako farní asistentka. (Nějakou dobu i se sestrami z Apoštolátu sv. Františka.) Při téměř každodenní spolupráci pro mne br. Michal přestal být někde na podstavci k obdivování, vnímala jsem i jeho nedostatky, ale i to, jak statečně a vytrvele se s nimi pere. A vážila jsem si ho o to víc. Také cípek toho, jaké úsilí ho stojí zůstávat mladým duchem, se mi jednou poodhalil…
Vize a pokora
Neostýchal se jít za kýmkoliv jakkoli postaveným, pokud měl na srdci něco důležitého. Měl také všelijaké vize, co a jak by se mělo dělat. Přišel se svým návrhem, pokud ale na něj nenašel odezvu, nosil myšlenku třeba i dlouho dál v sobě a čekal, až pro ni lidé dozrají.
Partnerem mu byl Bůh
Jednou jsme vešli v klášteře do místnosti, kde na tabuli zůstaly poznámky z mládežnického společenství. Nadpis: Celibát, pod ním dva sloupce – klady a zápory. Ve sloupci zaporů bylo také napsáno: není partner. Bratr Michal se zadíval na tabuli, beze slova vzal křídu, zakroužkoval slovo partner a šipkou ho přesunul mezi klady. Ano, měl hluboký vztah s Bohem a také druhé se vytrvale snažil vést k Němu.
Liturgie
Měl smysl pro krásu liturgie, což se projevovalo jak ve vlastním vedení bohoslužby a v gestech, tak v péči o liturgický prostor. Jeho návrhy se uplatnily při obnově řady kostelů v Čechách.
Děti ho měli rády
To Boží z něj vyzařovalo. Už v dost pozdním věku byl s námi jednou dva dny na táboře, kde byla většina účastníků ‚nevěřících‘. Sloužil tam mši sv., měl ocenující a povzbudivá slova pro vedoucí, a když tak seděl s vedoucími při poradě, přišly děti a se slovy: „My ho nutně potřebujeme“, si br. Michala odvedly a dlouho si s ním povídaly a kladly mu otázky.
Praktik
Úžasná byla jeho praktičnost a starost o celého člověka. Pokud byl někdo nemocný, zajímal se nejen o jeho duchovní potřeby, ale taky má-li co jíst či má-li mu kdo uklidit, a snažil se tam někoho vyslat.
Charita
Charitu vnímal jako samozřejmou součást farní práce. Charitní dílo založil už v Plzni. O sobě ale nehovořil. Vzpomínal, jak tam jedna maminka více dětí do sešitu zaznamenávala potřeby na jedné a nabídky na druhé straně a propojovala je mezi sebou. Anebo vzala děti a běžela posloužit sama, pokud nesehnala nikoho jiného.
Nějaký čas jsme na faře u Panny Marie Sněžné krmili lidi bez domova chlebem, i když jsme k tomu neměli vyhovující podmínky. Za Michalova farářování se podařilo založit farní charitu s programy pro lidi na okraji.
Trpělivost
Při rozplétání sporů mezi lidmi dokázal být obdivuhodně na straně všech, šlo mu o dobro pro každého.
Kolik úsilí ho jeho obětavá služba druhým stála, ví jen Bůh. Jednou se na cingulu br. Michala objevil kromě obvyklých tří uzlů, znamenajících sliby čistoty, chudoby a poslušnosti, uzel čtvrtý. Ptala jsem se, co to znamená. Dostala jsem stručnou odpověď: „Trpělivost.“
Péče o druhé
Silně vnímal potřebu další péče o nově pokřtěné, věnoval se mystagogii, inicioval setkání pokřtěných z předchozích let.
Byl vyhledávaným zpovědníkem a duchovním průvodcem mnoha sester, terciářů, umělců (jeho umělecká duše jim rozuměla) a dalších věřících. Moudrý, laskavý i náročný.
Kurzy malování
Jeden čas vedl u Panny Marie Sněžné klub výtvarníků. Později zas učil některé sestry kreslit.
Byl také velice otevřený pro ekuménu.
Když r. 2009 bratři františkáni začali pořádat své františkánské misie, na těch prvních v Plzni nechyběl.
Kreslení se sice nevěnoval profesionálně (a nebudeme asi nikdy dost vděční za jeho kněžkou službu), ale kreslil krásně a kreslil rád – pro radost bratřím, sestrám, přátelům a známým, na plakátky, pro vývěsky, do časopisu Poutník. Mnohokrát ztvárnil Píseň bratra slunce, nakreslil řadu nejrůznějších monstrancí, ale také mnoho vtípků a gratulací, pomaloval mnohé zdi a okna. Rád kreslil i při kázáních pro děti.
Záliby
Měl velký smysl pro humor, liboval si v jazykových hříčkách, rád poslouchal dobré vtipy a rád je vyprávěl
Miloval přírodu a byl smutný z ničení Božího stvoření. Naslouchal poezii a pobýval rád v rodném kraji. Rád citoval Františka Halase:
„U barokních oltářů mračen pokleká šeření a kdejaká zvonička jako
nezkušený ministrant klinká, kdy se jí zachce.“ (Ze skladby Já se tam vrátím)
V devět hodin večer bratr Michal posílal své požehnání všem, kdo o ně stáli. Věřím, že nám, kteří jsme ještě v čase, žehná dál.
Mše svaté
V posledních letech svého života podával při mši svaté, pokud to jen bylo možné, Tělo i Krev Páně, vnímal to jako důležité, jako naplňování Kristova příkazu.
Pohřeb
Při pohřbu vyjádřil provinciál P. Jakub Sadílek úžas nad tím, kolik lidí br. Michala považovalo za svého přítele. Myslím, že to bylo tím, že když s někým trávil čas, byl tu naplno pro něj, jako by to byl jediný člověk na světě…
Bratře Michale, odpusť mi oslavná slova. Vím, že jsi chtěl být jen prostým bratrem a jako bratr jsi také chtěl být oslovován. Stopy tvého působení jsou ale na mnoha místech a v mnoha srdcích, protože tvoje vydanost Bohu byla veliká. Díky za tvoje objetí, srdečné a citelné, za tvé přátelství a za tvé žehnání.
Ke chvále a slávě Kristově a chudičkého Františka. Amen.
Prameny
/Kromě vlastní znalosti života br. Michala jsem čerpala informace od jeho rodiny, z Paměti národa (tam je možné dovědět se i mnoho dalšího) a z knihy Tichá srdce paní Aleny Ježkové. Děkuji./
(autorem je Lucie Veronika Vorlová OFS)