Závěr let 80., Kroměříž a Hradisko u Kroměříže. P.Stanislav Weigel OFM (později Mariánské kněžské hnutí) má výstavu svých duchovních pastelů v bytě p.Hájka, jáhna. Pořád jde ještě o mařenístátního dozoru nad církvemi, ale už asi jen z povzdálí sledované. V neděli jsme pozváni na dětskou mši svatou na Hradisku, malými dětmi i zpívanou. Zážitek na celý život. Z návrší kostela Všech svatých je vidět tovární komín Technoplastu Chropyně, kde pracoval celý život můj bratr Eman, a u jeho paty na hřbitově je také pohřben, první zemřelý z mých sedmi sourozenců. Hledím vlevo k lužním lesům, a srdce mi dává tušit, že za nimi je soutok Bečvy a Moravy a má rodná obec, Troubky. Haná, tady i říčka Haná. Rodný kraj. V kostele Všech svatých na Hradisku byl sto let předtím pokřtěn Augustin Vyskočil, později františkán Jan Kapistrán. Vícenásobný provinciál bratří menších, poslední řádně ustanovený děkan Bohoslovecké fakulty Univerzity Karlovy před komunistickým pučem. Církevní historik, teolog a filosof, vědec, pedagog. Krajan. Osobnost lákající mne k medailonku.
Prameny
Ještě donedávna bylo možné se něco dozvědět o otci Kapistránovi pouze z úst pamětníků, a těch už je pomálu. Otec Benedikt Holota je jeden z nich, a i jeho pár vzpomínek z let jeho krátkého noviciátu a studia na Bohoslovecké fakultě (od r.1947) činí osobnost portrétovaného přitažlivou. První monografie o Janu Kapistránovi je diplomovou prací obhájenou na Pedagogické fakultě UK v r.2010. Autorem je vzdálený příbuzný, Václav Čada, z rodu nejmladší Kapistránovy sestry Marie. K zasazení do celkového kontextu mi slouží Dějiny SFŘ od bratra Františka Reichela, rovněž diplomové práce, obhájené tentokrát na KTF UK o deset let dříve. Čadova práce je díky moderním technologiím nyní i vystavena v registru UK a veřejně dostupná na Seznamu. Můj medailonek čerpá z těchto tří zdrojů.
Životopis – dětství
Augustin Vyskočil se narodil v Postoupkách sousedících s Hradiskem, už jako 8.dítě. Sourozenců bylo nakonec 10, čtyři z toho brzy zemřeli. Vícečetná rodina je pro mne dalším magnetem, díky vlastni zkušenosti: ti si nemohli „moc vyskakovat“. Otec Antonín byl domkář, zedník, příležitostný švec. Uživit početnou rodinu nebylo jednoduché, tvrdost života vedla i k tvrdosti povahy. Maminka Františka je v obsáhlé diplomce (240 str.!), zmíněna jen krátce, když s pláčem nakonec souhlasila s odchodem synka do františkánského noviciátu. Byla ale nejspíš dobrou duší rodiny, láskou a oběťmi vyrovnávající despotické chování otce. Už to, že čtyři z jejich dětí nesly její jméno, svědčí o jejím vlivu v rodině (dva synci a jedna dcerka však brzy zemřeli- jakoby jméno František bylo spojeno se sestřičkou smrtí). Augustin ve škole zpočátku nijak zvlášť nevynikal, a to se opakovalo i na gymnáziu v Kroměříži a poté v Uherském Hradišti: výrazně se zlepšoval v prospěchu až šlo o přechod na další stupeň. Jeho prospěch byl závislý i na osobnosti učitele, zda ho mohl přijímat nejen jako odbornou autoritu, ale i jako člověka láskyplného. Hledal to co mu scházelo u otce. Odchod do Uherského Hradiště byl m.j. vyvolán i obtížemi soužití s otcem. Svou roli hrálo i finanční zabezpečení studia- a to poskytli františkáni. Rozchod s otcem měl jakousi vzdálenou podobnost s tím Františkovým kdysi v Assisi: vrácení oděvu otci. Ale motivace Augustinova tu měla spíš odraz nevypořádaného vztahu s otcem a pubertálního vzdoru. Otec Antonín se totiž překonal, a ze svých skromných prostředků synkovi při odchodu do Uherského Hradiště pořídil nový oblek. A nevděčný syn mu jej po dvou letech vrátil nepoužitý, i jako projev už své nezávislosti na otci. To nebyl čin vedený láskou, a tvrdý otec se prý rozplakal. Ale nevyzpytatelné jsou cesty Páně, který i naše selhání dokáže proměnit na dobro: slzy otce svědčily i o kajícím smýšlení. A synek Augustin pak měl celoživotní úkol vypořádávat se s výbušnou povahou a sklony k tvrdosti, dědictvím to po otci.
Životopis – mládí – provinciál
Mladý muž se stává cílevědomým studentem jdoucím pevně za svým (pozdější kolegové mluví o tanku, který když se rozjede, nic ho nezastaví): noviciát v Moravské Třebové – s přerušením gymnázia, teologická studia v Lublani a ukončená na KTF v Praze 1908, 1909 vysvěcen na kněze. Teprve poté dodělává gymnázium (!) a získává doktorát z teologie (1911)- už při klášterním způsobu života a povinnostech u P.M.Sněžné. Okamžitě poté pokračuje na Filozofické fakultě, dizertací a rigorózem o Janu Duns Scotovi, takže ještě před koncem války získává i doktorát z filozofie (1917). Vzápětí je poprvé v řádu zvolen provinciálem. Sám podniká studijní cesty i vysílá mladé na zkušenou do zahraničí. Jako představitel Čsl. provincie je v r.1921 jedním z volitelů „generála“ a kromě ASSISI navštíví většinu míst spojených s životem sv. Františka (a cestou i Padovu s hrobem sv. Antonína). Pozdější pamětníci vzpomínají, že důležité funkce a role v církvi nevyhledával, neusiloval o ně, ale přijímal je jako povinnosti, které se snažil co nejsvědomitěji plnit
Cesta do Itálie
Zápisník z cesty do Itálie ukazuje i další pozitivní charakterové stránky provinciála. Pokorně přijímá církevně nesnadnou situaci v nové republice i skromné začátky života františkánské rodiny. Naopak, setkání s bratry provinciály z jiných zemí – kde jsou na tom „lépe“- jej vede jen k posílení přesvědčení, že chudoba a askeze jsou pro spiritualitu nepostradatelné. Dojmy z míst drahých každému františkánovi zachycované v zápiscích dokládají hluboký, niterný vztah ke sv. Františkovi i sv. Antonínovi. Jeho provincialát končí r.1923; řád převedl obtížnými začátky podle všech skvěle.
Aktivita i pro terciáře
Osvobozen od povinností pokračuje dál ve studiích: rád by učil, a tak si doplňuje pedagogické vzdělání. V roce 1926 získává licenci k výuce dějepisu a filozofie na gymnáziích, a tu hned zúročuje návratem do Kroměříže, na Arcibiskupském gymnáziu, opět při souběžné službě kvardiána v místním konventu. K tomu učí na tamní reálce, dojíždí na Slovensko do Malacek. Neutuchá ani ve vědecké práci historika, podniká studijní cesty do Itálie a Svaté země. Podílí se na překladech latinské legendy o sv. Anežce a listech, jež jí adresovala sv. Klára. Pracuje na životopisu sv. Anežky. V letech 1931-34 působí jako rektor řádového učiliště v Bratislavě, kam dojíždí z kláštera v Kroměříži. Přes tuto až neuvěřitelnou aktivitu na více místech je jeho působení obdivuhodně plodné v Kroměříži; terciáři pod jeho vedením vzkvétají, a když se v roce 1935 schyluje k jeho opětovné volbě provinciálem, je jejich petice jednou z více místních snah jak zabránit jeho odchodu do Prahy. Snaha byla marná, v letech 1935-38 je opět provinciálem, současně se však habilituje na Bohoslovecké fakultě v Olomouci, a je jmenován řádným profesorem církevních dějin na Bohoslovecké fakultě v Bratislavě. Přitom pokračuje v Kroměříži s tím co nestačil dokončit: stěhování juvenátu z Uherského Hradiště. Spolek „Studium“, který v Kroměříži založil, buduje kolej sv. Antonína, a provinciál už na dálku řeší spory s dodavateli. Stavba se prodražuje, dodavatelé hrozí soudy, a málo dbají na Kapistránova duchovní varování: stavba je financována především z darů drobných dárců, a má sloužit studentům z chudých rodin. Dílo už dokončuje jeho nástupce v roli provinciála, P. Jan Ev. Urban (1940). Rok předtím, ale už za 2.republiky, je Jan Kapistrán jmenován řádným profesorem na Bohoslovecké fakultě UK v Praze.
Protektorát
Období neuvěřitelně činorodých a plodných aktivit je ukončeno uzavřením českých vysokých škol. Prof. Vyskočil je za Protektorátu řádovým knězem u P. M. Sněžné, a vědecky pracuje na životopisu arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Kromě práce historika žije i současností: organizuje zásilky řeholníkům nuceně nasazeným na práci v Říši.
Děkan bohoslovecké fakulty
Po skončení války se profesor Kapistrán Vyskočil vrací na Bohosloveckou fakultu, jeden rok (1949-50) je jejím děkanem. Otec Benedikt vzpomíná právě na tuto vzácnou dobu, kdy se jako novic v roce 1947 – jeden ze 12 – stává i jeho posluchačem na fakultě. V tom roce vychází Kapistránovo dílo o Arnoštu z Pardubic, požívá velké autority- a také „posvátné bázně“ studentů před přísným profesorem a ještě přísnějším zkoušejícím. Benedikt vychovávaný otcem důstojníkem i v umění šermu, se děkana neobává, a při cestě starou tramvají od kláštera do Dejvic se odvažuje za děkanem dopředu vozu ke „kolegiální debatě“, zatímco ostatních 11 se drží pro jistotu v povzdáli na zadní plošině vozu. Františkánům totiž profesor nenadržoval, naopak, byl na ně o to přísnější. Otec Benedikt měl pro jeho náročnost pochopení: Láska a pravda jsou neoddělitelné. Student, který se nepřipravil, nemohl počítat s laskavostí- láska bez pravdy není nic. Pravda bez lásky je pak krutost. Tak byl Jan Kapistrán přísný, obávaný, ale dobrý bratr a výborný představený. Naturelem patřil k „horlivcům“, jako „syn hromu“ však celoživotně bojoval se svou výbušností, hněv v prvotním hnutí mysli dokázal v momentu proměnit na ducha pokorného a laskavého. Zkouškou charakteru byla pak noc záboru klášterů a internace: pád z výšin reputace duchovního hodnostáře do situace internovaného kněze bez práv. V této zkoušce Kapistrán Vyskočil obstál. Charakteristické jsou dvě životní episody.
Internace v komunismu
Ještě krátce předtím (1948) režim v osobě ministra Nejedlého potvrdil Kapistránův profesorský jmenovací dekret, dokonce se zpětnou platností od r.1945. Tím bylo dáno najevo, že není považován za akademického hodnostáře 2.republiky. Děkan a provinciál nebyl zařazen do soudního procesu – jako jiné významné osobnosti, byl „jen“ inernován. A po zřízení prorežimní teologické fakulty v Litoměřicích mu tam byla nabídnuta opět profesura. Díky jeho sociálnímu původu – vlastně „proletářskému“, i díky jeho zájmu i o sociální stránku duchovních dějin, byl považován vhodného adepta pro „spolupráci“. V inernaci ho kvůli tomu navštívil sám ministr Čepička (zeť Klementa Gotwalda) se svým náměstkem. „Pan profesor“ právě škrábal brambory. Nabídku odmítl: bez souhlasu papeže nepřipadá v úvahu. Zůstal tedy dál v Želivu v internaci. Těžce nesl likvidaci premonstrátské knihovny. Jako historik zjistil, že do starého papíru mají jít i nejcennější české knížecí a královské zakládací listiny. Rozhodl se je zachránit inervencí u velitele tábora. „Lojza“ Pokorný, důstojník Státní bezpečnosti, žádost odmítl s tím,že pokud opati kláštera za ta staletí nedokázali projevit zájem o pracující lid, patří listiny do sběru. Ctihodný profesor si před ním klekl, a dosáhl obratu. Cenné listiny zůstaly zachovány. Lze se jen domýšlet co všechno výbušnému Kapistránovi při tom projevu pokory běželo hlavou. A je namístě domněnka, že tu sehrála roli i profesorova znalost církevních dějin, i tak slavného řádu – který právě slaví 900 let od svého založení. Neoddělitelnost lásky a pravdy nutí k přijetí historického faktu, že po letech budování, moci a slávy přišla i léta hubená, když stříbrné doly byly vytěženy, a havíři zůstali bez prostředků k obživě. Středověk neznal podpory v nezaměstnanosti, rekvalifikace, náhradní zaměstnání… A tak tlupy zoufalců táhly krajem, bývalí horníci loupili, rabovali, vypalovali. Tolik jsme se dovídali my, terciáři, během duchovního cvičení, krátce po navrácení kláštera řádu, a to od historika ze zájmu, z řádu samotného. Františkán Jan Kapistrán tak svým pokleknutím dával najevo i postoj kajícnosti, a nejen za sebe. Současně nemohl jako františkán nikdy přistoupit na pravdu bez lásky, která vede ke krutosti, třídnímu a náboženskému násilí. Tato druhá epizoda může být pochopena i jako lekce z františkánské spirituality, jež jako církev chudých pro chudé, byla zvenčí – totalitní mocí – vnímána jen jako ideologická „konkurence“ v boji o získání „duší“, svou ryzostí jen nebezpečnější. Pro bratry a dědice odkazu „chudáčka z Assisi“ pak je potvrzením Františkova chápání pokory, pro niž násilí vůči nikomu, ani vůči bohatým, není následováním Pána. A „uvnitř církve“ pak přijetím role těch, kdo se z lásky k Němu spolupodílejí i na snímání hříchů bližních, i těch „uvnitř“.
Do ústraní
Jak ve svých pamětech uvádí P. Bernard Říšský, bratr v řádu, Jan Kapistrán byl novou dobou zaskočen, a neschopen už jí porozumět, se stáhl do ústraní. Pravda bez lásky nebyla pro něho.
Z internace byl Jan Kapistrán propuštěn v roce 1955, a to mu již byl odpočítáván čas v řádu měsíců. Ten prožil v Praze v místech spojených s pražskou chudinou a s životem svaté Anežky. Bydlel v Barviřské ulici, kde ho ještě navštívilo několik bratří, včetně otce Benedikta. Setkali se už ne v rolích studenta a děkana, ale jako dva kolegové, propuštěnci z internace. Jeho farním kostelem po tu dobu byl sv. Petr v Petrské ulici, „špitální chrám“ a později chrám křižovníků s červenou hvězdou. Tam se někdejší „syn hromu“ ztišil v eucharistii a modlitbách křížové cesty. Na věčnost odešel v nemocnici „Na Františku“- 9.2.1956. Zůstal tak až do konce věrným synem sv. Františka a následovatelem odkazu sv. Anežky, kterému se jako vědec historik věnoval. (autorem je Lubomír Mlčoch OFS)