Naděje v těžkých časech – Pátek, 26. června 2026
I kdyby naděje selhala, může ji nahradit něco většího, a tím je láska.—Brian McLaren, Life After Doom
Brian McLaren naznačuje, že láska může sloužit jako hluboký zdroj naděje, který není závislý na výsledku:
Hledat pravděpodobnou cestu
Pokud vidíme pravděpodobnou cestu k našemu vytouženému výsledku, máme naději; pokud nevidíme žádnou možnou cestu k našemu vytouženému výsledku, propadáme zoufalství. Pokud si nejsme jisti, zda nějaká cesta existuje či nikoli, udržujeme naději při životě, ale ta zůstává zranitelná vůči porážce, pokud se tato cesta uzavře.
Sebevědomí s nadějí pramení z lásky
Když je naším hlavním motivem láska, vstupuje do hry jiná logika. Nacházíme odvahu a sebevědomí nikoli v pravděpodobnosti dobrého výsledku, ale v našem odhodlání milovat. Láska nám možná poskytne cestu k řešení naší tíživé situace, možná ne, ale poskytne nám cestu vpřed v této situaci, krok za krokem do neznáma. Podporováni touto „divokou láskou“ (jak ji nazývá moje přítelkyně Jacqui Lewis) můžeme vytrvat tak dlouho, že se k našemu překvapení může objevit nová cesta tam, kde předtím žádná nebyla. V tu chvíli budeme mít opět důvody k naději. Ale i kdyby se naděje nikdy nevrátila, budeme žít láskou až do posledního dechu.
Snažme se být dobrými i když ztrácíme naději
Jinými slovy, i když ztratíme naději na dobrý výsledek, nemusíme ztratit naději, že budeme dobrými lidmi, jak jen to bude v našich silách: odvážnými, moudrými, laskavými, milujícími, „navzdory všemu zlému kolem nás“. [1] …
Naučme se trpět moudře, žít krásně i v děsivé realitě
Cítíme, jak v nás vyvstává toto trvalé prohlášení: Budeme žít tak krásně, statečně a laskavě, jak jen dokážeme, tak dlouho, jak jen to půjde, bez ohledu na to, jak ošklivý, děsivý a zlý se svět stane, i když se neúspěch a smrt zdají nevyhnutelné. Ve skutečnosti se tato ctnost rozvíjí právě v kontextu neúspěchu a smrti. Proto Richard Rohr popisuje tento druh naděje jako „plod naučené schopnosti trpět moudře a velkoryse. Vyjdete z toho mnohem větší a tato velikost se stane vaší nadějí.“ [2]
Ekoteoložka Sallie McFague (1933–2019) klade naději do centra naší víry v Boha, který je láska:
Bůh žije a dává sílu
Když uvažujeme o základu naší naděje, připomeňme si, kým Bůh je… Naše naděje spočívá v radikální transcendenci Boha… Boží transcendence – Boží síla tvůrčí, vykupující a udržující lásky – je nám bližší než my sami sobě. Bůh je prostředím, zdrojem síly a lásky, v němž existuje náš svět, náš křehký, chátrající svět. Svět není ponechán svému osudu, ani Bůh není „navíc“ k čemukoli, ke všemu. Bůh je spíše životem, láskou, pravdou, dobrotou a krásou, které dávají vesmíru sílu a vyzařují z něj…
Věř v Boží lásku
Tato víra, nikoli v nás samotné, ale v Boha, nás může osvobodit k životu radikální proměny. Možná je to jediná věc, která toho je schopna. Nespoléháme se na takovou naději jako na způsob, jak se vyhnout osobní odpovědnosti – „Ať to udělá Bůh“ –, ale tato naděje nás spíše osvobozuje od tlaku výsledků, abychom mohli do daného úkolu vložit naše nejlepší úsilí. [3]
Prameny:
[1] Howard Zinn, You Can’t Be Neutral on a Moving Train: A Personal History of Our Times (Beacon Press, 1994), 208.
[2] Richard Rohr, A Lever and a Place to Stand: The Contemplative Stance, the Active Prayer (Hidden Spring, 2011), 104; Brian D. McLaren, Life After Doom: Wisdom and Courage for a World Falling Apart(St. Martin’s Essentials, 2024), 84–85.
[3] Sallie McFague, A New Climate for Theology: God, the World, and Global Warming (Fortress Press, 2008), 169, 171.
Image credit and inspiration: Dyu Ha, untitled (detail), 2019, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. We reach out with a deep desire to connect to hope and a sense of timing beyond our own.