Co mám dělat? – Čtvrtek, 12. listopadu 2026
Autor a pastor Cameron Trimble popisuje, jak je pro nás dnes vzorem zkušenost starověkých Izraelitů z pouště:
Nejistota doby
Prožíváme jeden z těch vzácných okamžiků v historii, kdy velké množství lidí cítí, že se jedna kapitola uzavírá, i když zatím nikdo nedokáže popsat, co přijde dál… Ve skutečnosti nevíme, kde na této cestě se nacházíme, a tato nejistota může být zdrcující… Připomíná mi to knihu Exodus, která nám říká, že Mojžíš vedl svůj lid „na nejzazší konec pouště“ (Exodus 3:1)…
Jakým místem je poušť
Většina z nás si poušť představuje jako místo, kde lidé skončí, když se něco pokazí. Představujeme si ji jako pustou oblast mezi tím, kde jsme byli, a tím, kde doufáme, že budeme, jako místo zpoždění, zkoušek a vytrvalosti.
Rabíni navrhují něco jiného: Poušť je místem, kde se lidé formují do společenství. Izraelité vstoupili do pouště s bolestí otroctví. Přinesli si s sebou návyky strachu, nedostatku a závislosti. Chtěli svobodu, ale stále uvažovali jako zajatci. Poušť nezměnila jen to, kde se nacházeli. Změnila to, kým byli.
Nechat se formovat přítomností
Možná proto se nám otázka „Co máme dělat?“ právě teď jeví jako tak těžká. Myslíme si, že hlavní výzvou je přijít na správný postup, ale možná je skutečnou výzvou nechat se touto chvílí formovat…
Mnozí z nás se cítí ohromeni vším, co se ve světě děje. Neustále se valí proud nejnovějších zpráv o krizích všude kolem. Vidíme utrpení v přímém přenosu. Sledujeme, jak instituce selhávají a jak vůdci využívají strach ve svůj prospěch. Víme, že situace je vážná, ale nevíme, jak to všechno dopadne. To v nás může vyvolávat pocit bezmoci a uvíznutí.
Neseme často břemeno
Lidé tento pocit často nazývají zmatením, ale já si myslím, že jde také o vyčerpání. Je v tom rozdíl. Zmatení znamená nedostatek informací. Vyčerpání pramení z toho, že neseme větší břemeno, než by kdokoli měl. Divočina nás zbavuje představy, že dokážeme všechno zvládnout sami. Možná je to jeden z jejích darů.
Sleduj především svůj vnitřní život
[Mystik a učitel Howard] Thurman [1899–1981] často hovořil o tom, jak důležitý je náš vnitřní život pro to, abychom zůstali přítomni tváří v tvář bolesti ve světě. Učil, že hnutí za spravedlnost potřebují víc než jen plány. Potřebují lidi, kteří se naučili hluboce naslouchat, zůstat nohama na zemi a jednat z přesvědčení, místo aby jen reagovali.
Divočina nás učí takto naslouchat. Zpomalí nás, abychom mohli slyšet to, co strach dosud zakrýval. Připomíná nám, že rozlišování není totéž jako rozhodování. Mnoho lidí hledá jistotu, ale to, co skutečně potřebují, je naladění se. Rozhodování spočívá ve výběru mezi možnostmi. Rozlišování znamená vnímat, co od nás život právě teď žádá…
Co je manou dnes?
Izraelité nedostali mapu pouští. Dostali manu na jediný den. Stačilo to na další krok a stačilo to na cestu, která ležela přímo před nimi.
Možná k nám moudrost stále přichází právě takhle: právě tolik, aby nám pomohla udělat další krok.
Prameny:
Cameron Trimble, “When the Horizon Disappears,” Oneing 14, What Is Ours to Do? (CAC Publishing, 2026): 92, 93, 95, 97. Available in print and PDF download.
Image credit and inspiration: Izzy Spitz, “hands at work,” 2026, mixed media, felt pen on paper, Placitas, New Mexico. Click here to enlarge image. We each respond to divine invitations in our own way, putting our hands in the soil and planting seeds of care without knowing what will grow, but trusting that each one carries life.