Umění a Bůh

Posvátno konkrétně

Rozjímání a umění – Pátek, 20. listopadu 2026

Otec Richard popisuje, jak může být čtení poezie posvátnou praxí:

Uvědomit niterně  posvátnost světa

Velké umění a velké mýty se snaží v nás vyvolat prozření. Chtějí nám zprostředkovat přirozený a původní smysl pro posvátno. Vzbuzují v nás touhu pokleknout a políbit zem. Robert Frost řekl: „Báseň začíná knedlíkem v krku; steskem po domově nebo steskem po lásce.“ [1] Pokud nám báseň nezpůsobí knedlík v krku, je to opravdu velká poezie? Můj konečný teologický závěr zní, že existuje pouze jeden svět a že je celý posvátný. Musíme však být připraveni uvědomit si, co vlastně říkáme, když to tvrdíme. Pokud příliš lehkomyslně prohlašujeme, že stromy jsou posvátné, stejně jako náš pes, přítel a růže, pak tomu ve skutečnosti nevěříme. Nejprve musíme zažít „knedlík v krku“, abychom se setkali s posvátnem. Posvátno je něco, co vzbuzuje úctu a údiv, něco, co nás rozpláče, něco, co nám způsobuje knedlík v krku. [2]

Poezii i náboženství musíš zažít ve svém já

Poezie toho dosahuje tím, že mluví metaforami. Je jí vlastní paradox, který současně potvrzuje podobnost i odlišnost. Poetická pokora a upřímnost jsou pro duši tak přitažlivé. Veškerý náboženský jazyk je ze své podstaty metaforou, přesto na tom musím trvat u každé nové skupiny studentů. Dobré náboženství ukazuje na Tajemství, které neznáme – a ani znát nemůžeme –, dokud ho nezažijeme. Stejně tak nám poezie dává spíše rezonanci než logický důkaz, a rezonance je mnohem více uzdravující a sjednocující. Zní v nás. Vyvolává a probouzí naše hlubší já. Když se náboženství stane pouhou filozofií, definicemi, moralizováním a rituály, již nemá sílu proměňovat.

Poezii čti raději nahlas

Aby byla poezie co nejúčinnější, domnívám se, že by měla být recitována nahlas, ztělesněna. Koneckonců, Bůh si nemyslel: „Ať je světlo“ (Genesis 1:3). Bůh promluvil a stvoření se rozvibrovalo do existence. [3]

Příklad poezie

Knihu The Tears of Things jsem zahájila básní Rosemerry Wahtoly Trommerové, která zachycuje paradoxní povahu reality způsobem, o kterém jsem upřímně přesvědčen, že to dokáže pouze poezie. Báseň zní částečně takto:

Srdce není jako zpěvný pták,

který zpívá vždy jen jednu notu,

spíše jako tuvanský hrdelní zpěvák,

schopný zpívat jak základní tón,

tak současně

dvě nebo tři harmonické tóny vysoko nad ním –

zvuk, jak říkají Tuvané,

který vyvolává dojem

větru vířícího mezi skalami.

Srdce rozumí víření, …

obdarovává nás paradoxem,

K pochopení potřebujeme ticho, samotu a volný prostor

Při čtení takovéto poezie si musíme udělat čas, abychom se jí mohli plně odevzdat. Pokud čteme báseň příliš rychle, mezi dvěma naléhavými schůzkami nebo v jiných spěšných situacích, pravděpodobně ji nepochopíme. K hlubšímu vnímání poezie potřebujeme ticho, samotu a volný prostor. Teprve tehdy mohou básně rozvinout své kouzlo. [5]

Prameny:

[1] Robert Frost, “Some Definitions,” in Collected Poems, Prose, and Plays (New York: Library of America, 1995), 701.  

[2] Adapted from Richard Rohr, “Art and Spiritual Transformation,” Lunch and Learn Series, presentation to CAC staff, May 20, 2015.  

[3] Adapted from Richard Rohr, “Poetry and Prayer,” unpublished talks, Center for Action and Contemplation, 2005.  

[4] Rosemerry Wahtola Trommer, “For When People Ask,” in All the Honey: Poems (Samara Press, 2023), 39. Used with permission of the author. More about the poet can be found at wordwoman.com. 

[5] Rohr, “Art and Spiritual Transformation.” 

Image credit and inspiration: Jessica Pamp, untitled (detail), 2019, photo, New York, USA. Unsplash. Click here to enlarge image. As we observe and ponder, art draws us into the Really Real and deepens our experience of the Divine.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *