Rozjímání a umění – Čtvrtek, 19. listopadu 2026
Trappistický mnich Thomas Merton (1915–1968) uvažuje o tom, jak nám vnímání obyčejných věcí jako uměleckých děl pomáhá rozvíjet náš vnitřní život:
Naučit se správně vnímat obyčejné věci
Jedním z nejdůležitějších – a zároveň nejvíce opomíjených – prvků na počátku vnitřního života je schopnost reagovat na realitu, vidět hodnotu a krásu v obyčejných věcech, vnímat nádheru, která nás obklopuje ve stvořeních Božích….
Prvním krokem ve vnitřním životě dnes není, jak by si někteří mohli představovat, naučit se nevidět, neochutnávat, neslyšet a necítit věci. Naopak, musíme nejprve odnaučit se nesprávné způsoby vnímání, ochutnávání, cítění a podobně a osvojit si některé správné….
Objevit duchovní hodnoty sami v sobě
Při tvorbě či kontemplaci uměleckého díla může psychologické vědomí dosáhnout některých ze svých nejvyšších a nejdokonalejších naplnění. Umění nám umožňuje najít sami sebe a zároveň se v něm ztratit. Mysl, která reaguje na intelektuální a duchovní hodnoty skryté v básni, obraze nebo hudebním díle, objevuje duchovní vitalitu, která ji povznáší nad sebe samu, vyvádí ji ze sebe a zviditelňuje ji na úrovni bytí, o které netušila, že by ji kdy mohla dosáhnout. [1]
Hudebník a malíř Scott Avett vzpomíná, jak mu prožívání božského v obyčejném umožňuje tvořit z pevného základu:
Kontempluj krásu
Vyprázdním své srdce i mysl a upřeně se dívám. Vidím veškerou tu strašlivou krásu, která mě obklopuje. Vůni lesa, kde si život a smrt neustále navzájem ustupují. Slunce, které kreslí jasné tvary na dřevěnou podlahu pokrytou skvrnami barvy, teplo, v němž se kočka vyhřívá. Ty samé tvary, které v mizerné hodině vlků namaloval tichý měsíc bledě modrou barvou. Vidím tajemnou mlhu a křišťálové kapky rosy, když se vrací ráno. Sukovitý východní cedr s legračním barytonovým hlasem. Upřímnost v očích ovcí….
Věř si, věř přítomnosti
Vidím a slyším všechna tato stvoření, neustále se měnící, neustále hlásající Boží slávu. To je láska, ne štěstí. To je radost, ne zdraví. To je pravda, ne historie. Ptám se sám sebe: „Co mám dělat?“ a odpovídám jedinou věcí, kterou znám. „Chovej se jako Bůh. Věř, že jsi sám sebou. Věř, že pravda a láska jsou neoddělitelné. Věř, že právě tento jediný okamžik je tou pravdou.“
Přijmi sám sebe a buď
Moje slova to nedokážou popsat a já jsem plný zlomenosti. „Jak tě mám milovat?“ ptám se. Jediné, co mohu dělat, je naslouchat. Toužím přijmout další pozvání. Čelím záři bílého panelu. Teď vím, kde mám tyto hodiny strávit. To bylo vše, o co jsem žádal. Na všechny ostatní otázky jsem dostal odpověď, když se mě zeptali: „Jsi ochoten přijmout, že to, kým jsi, je a vždy bylo dost?“ A já jsem odpověděl… „Jsem.“ [2]
Prameny:
[1] Thomas Merton, No Man Is an Island (HarperOne, 2002), 33–34.
[2] Scott Avett, “Creating Faithfully” Oneing 12, no. 1, Art and Spirituality (Spring 2024): 75–76. Available in print and PDF download.
Image credit and inspiration: Jessica Pamp, untitled (detail), 2019, photo, New York, USA. Unsplash. Click here to enlarge image. As we observe and ponder, art draws us into the Really Real and deepens our experience of the Divine.