Dvacátý devátý týden: Ženy mystičky dvacátého století
Rosemarie Freeney Hardingová (1930-2004) byla duchovní vůdkyní černošského hnutí za svobodu v 60. letech 20. století. Její mennonitská víra formovala její odhodlání k radikální pohostinnosti, uzdravování a transformaci. Popisuje mezirasové společenství, které vytvořila se svým manželem Vincentem v Mennonitském domě v Atlantě:
Úkoly před námi
Jedním z mých prvních úkolů jako mladé organizátorky v jižanském hnutí za svobodu bylo na počátku 60. let 20. století rozvíjet mezirasový projekt sociálních služeb a komunitní centrum s názvem Mennonite House v Atlantě ve státě Georgia. . .
A k tomu pokojné útočiště pro radost – místo odpočinku
Vedle naší práce při umisťování dobrovolníků do různých organizací hnutí, školení mladých aktivistů a koordinace prvních snah o mezirasový dialog a usmíření se Mennonitský dům stal důležitým místem útočiště pro mnoho lidí, kteří tolik bojovali a obětovali pro proměnu Jihu a národa. Někdy nám lidé z hnutí volali z autobusového nádraží a [můj manžel] Vincent pro ně přijel, vyzvedl je a oni zůstali několik dní nebo týdnů, protože si potřebovali někde odpočinout. Díky matčinu příkladu jsem jasně pochopila, jak důležité je mít uprostřed boje prostory, kde se dá najít útočiště. Prostory radosti a smíchu, dobrého jídla a laskavých slov. Tento druh soucitné péče je vlastně sám o sobě transformující silou. Jak píše bretonský spisovatel Alistair MacLeod [1936-2014]: „Všichni se cítíme lépe, když jsme milováni“. [1] . . .
Ředitelé černoši a dobrovolníci běloši
Černochy v Atlantě zaujal Mennonitský dům. Bylo to něco nového – mezirasový projekt sociálních služeb spojený s hnutím za svobodu, kde většina dobrovolníků byla bělochů a ředitelé byli černoši a všichni žili společně v jednom domě. V roce 1961 to bylo rozhodně něco nového. Vidět mě a mého manžela ve vedoucích funkcích dělalo černochům radost a byli na nás hrdí. A zapůsobilo na ně, že nás naše církev (o které většina z nich nikdy neslyšela) vyslala reprezentovat denominaci. Význam toho všeho jsem si uvědomila až později. Byl jsem prostě šťastný, že jsem tam mohl být. . . .
Na Jihu USA něco mi mořádného
Na počátku 60. let byl Mennonitský dům jedním z míst, možná jedním z mála, kde se na Jihu vědomě vytvářela mezirasová konverzace a společenství.
Aktivismus Freeney Hardingové byl inspirován její trvalou a mystickou zkušeností Boží lásky a spravedlnosti. Rachel Hardingová vzpomíná na vizi své matky:
Dostatek Lásky je všude k dispozici
Neexistuje žádný nedostatek. Není nedostatek. Žádný nedostatek lásky,
soucitu, radosti na světě. Je ho dostatek.
Je ho víc než dost.
Jen strach a chamtivost nás nutí myslet si opak.
Nikdo nemusí hladovět. Je dost půdy a dost jídla.
Nikdo nemusí umírat žízní. Vody je dost. Nikdo
žít bez milosti. Milost nemá konce. A my
jsme všichni nástroji milosti. Čím více ji dáváme, tím více
se o ni dělíme, čím více ji používáme, tím více Bůh činí. Tam
není nedostatek lásky. Je jí dostatek. A vždycky je jí víc.
To byl vesmír mé matky a celého hnutí
V takovém vesmíru žila moje matka. [2]
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy vložil překladatel
Prameny:
[1] Paraphrase of Alistair MacLeod, No Great Mischief (New York: W. W. Norton, 2000), 283.
[2] Rachel E. Harding, “Daughter’s Précis,” foreword to Remnants, by Rosemarie Freeney Harding, [ix].
Rosemarie Freeney Harding with Rachel Elizabeth Harding, Remnants: A Memoir of Spirit, Activism, and Mothering (Durham, NC: Duke University Press, 2015), 120, 127, 135–136.
Image credit: Carrie Grace Littauer, Untitled 11 (detail), 2022, photograph, Colorado, used with permission. Arthur Allen, Untitled 4 (detail), 2022, photograph, France, used with permission. Claudia Retter, Florence Morning (detail), photograph, used with permission. Jenna Keiper & Leslye Colvin, 2022, triptych art, United States. Click here to enlarge image.
This week’s images appear in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story.
Image inspiration: She sees the leaves in the ice, gathers the small, unnoticed things, and cherishes her findings. We accept the mystic’s invitation to sit and ponder.