Třicátý týden: Svaté naslouchání
Otec Richard nám připomíná, že když nasloucháme Božímu hlasu, dostáváme milost „předávat ho“ druhým:
Pokud slyšíš Boží hlas, pak je vždy plný lásky, pokud ne je to spíše jen tvé vnitřní já
Musíme všechna Boží slova přijímat něžně a jemně, abychom je mohli s něhou a jemností předávat druhým. Dokonce bych řekl, že cokoli, co je řečeno s přílišnou chvástavostí, přehnaným sebevědomím nebo s jakoukoli potřebou druhého ovládat či na něj udělat dojem, není nikdy hlasem Božím v nás. Pokud nám nějaká myšlenka připadá příliš tvrdá, zahanbující nebo snižující nás nebo druhé, není to pravděpodobně hlas Boží. V tom mi věřte. Je to prostě hlas našeho ega. Proč se lidé tak často domnívají pravý opak – že zahanbující hlasy jsou vždy od Boha a milostivé hlasy jsou vždy představy?
Pokud k nám něco přichází s milostí a dokáže to projít skrze nás i k druhým s milostí, můžeme tomu důvěřovat jako hlasu Božímu.
Ten kdo miluje Boha při naslouchání jeho hlasu vždy vzkvétá
Jeden svatý muž, který mě nedávno navštívil, to vyjádřil takto: „Musíme naslouchat tomu, co nás podporuje. Musíme naslouchat tomu, co nás povzbuzuje. Musíme naslouchat tomu, co nás povzbuzuje. Musíme naslouchat tomu, co je v nás živé.“ Já osobně jsem byl tak vycvičen, abych těmto hlasům nedůvěřoval. Myslím, že jsem často neslyšel hlas Boha, který ke mně promlouval, nebo to, co Abraham Lincoln nazval „lepšími anděly naší přirozenosti“. Narcistický člověk může takové rady zneužít a zneužije je, ale opravdový milovník Boha bude uvnitř takového dialogu vzkvétat.
Svatí tvrdí : Bůh je svrchovaně nenásilný, neobviňuje
Musíme se naučit rozpoznávat pozitivní proudění a rozlišovat je od negativního odporu v nás samých. To může trvat roky, ne-li celý život. Pokud hlas vychází z obviňování a vede k obviňování, jedná se jednoduše o hlas „žalobce“, což je doslovný význam biblického slova „satan“. Zahanbováním, obviňováním nebo obviňováním Bůh prostě nemluví. Bohužel tak až příliš často mluvíme sami se sebou a mezi sebou navzájem. Bůh je svrchovaně nenásilný, a to jsem se naučil od svatých a mystiků, které jsem četl, se kterými jsem se setkal a o kterých jsem slyšel. Tolik svatých lidí se nemůže mýlit.
Bůh nás nevede skrze vinu, nezahanbuje nás, ale miluje naši duši
Pokud dokážeme důvěřovat a naslouchat svému vnitřnímu božskému obrazu, svému instinktu vytvářejícímu celek neboli svému Pravému Já, budeme jednat ze svého nejlepšího, největšího, nejlaskavějšího a nejvstřícnějšího já. Existuje hlubší Boží hlas, který se musíme naučit slyšet a poslouchat. Bude znít jako hlas rizika, důvěry, odevzdání se, duše, zdravého rozumu, osudu, lásky, důvěrného cizince, vašeho nejhlubšího já. Vždycky nám bude připadat bezplatný, a právě tato svoboda nás děsí. Bůh nikdy nevede skrze vinu nebo stud! Bůh vede tím, že miluje duši na stále hlubších úrovních, ne tím, že zahanbuje na povrchních úrovních.
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy překladatel
Prameny:
Adapted from Richard Rohr, The Universal Christ: How a Forgotten Reality Can Change Everything We See, Hope for, and Believe (New York: Convergent, 2019), 87, 88–89; and
A Spring within Us: A Book of Daily Meditations (Albuquerque, NM: CAC Publishing, 2016), 141.
Image credit: Claudia Retter, Caroline’s Porch (detail), photograph, used with permission. Claudia Retter, Lynn’s Tomatoes (detail), photograph, used with permission. Claudia Retter, Micah’s Room (detail), photograph, used with permission. Jenna Keiper & Leslye Colvin, 2022, triptych art, United States. Click here to enlarge the image.
This week’s images by Claudia Retter appear in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story. This year we invited a few photographers, including Claudia, to share their vision with us in an artistic exploration for the Daily Meditations. The inspiration questions we asked each artist to create from were: How do you as an artist connect to and engage with (S)spirit and/or tradition(s)? How can we translate deeper truths through a lens? and How can we show our inherent connectedness (of humans, nature, other creatures, etc.) through imagery?
Image inspiration: Our eyes are so often drawn to grand majesties – a vivid sunset or an expansive landscape – but the smallest of things has value, a story of its own, a place in the world. —Claudia Retter