Život plzeňského rodáka a jednoho neosobitějších teologů 20 století františkána 16.5.1918 -16.4.2002. Na kněze vysvěcen v březnu 1942. Do františkánského řádu byl přijat 1946 a v dubnu 1950 složil věčné sliby. Kláštera si užil coby ctihodný člen jen jeden den. Druhý den byl zatčen a se vešmi ostatními byl komunisty deportován do internace v rámci akce K. V internaci pracoval převážně jako lesní dělník, později jako správce depozitáře sbírek umění a správcem fototéky v ústavu dějin umění. Byl tam přijat protože byl odborníkem na církevní umění. Z přísného a puntičkářského kněze se stal po II. Vatikánském koncilu otevřený a velmi přátelský člověk. Rozhodl se už nezajišťovat svoji osobnost ideologií, ale odpovídat sám za sebe. Po druhém vatikánském koncilu se zapojil do týmu překladatelů z latiny do češtiny – jako neplacený dobrovolník. Zastával spíše volný, interpreativní přístup k překladu modlitebních rituálů. Jeho přáteli byl Ivan Medek,, Stanislav Kolibal, Dana Němcová, Jiří Němec, Tomáš Halík, Martin Jirous, Jan Heller.
Biskup Václav malý : „Byl to prorok. Dokud žil, věděli jsme že proroco v církvi neumírají… Byl to člověk, který si neulehčoval svědomí…“
Benedikt Holotoa OFF: „Svými teologickými úvahami rozčeřil hladinu církevního života v našich zemích tím, že věci důsledně domýšlel….Šel ke kořenům….Byl pravdivý – především k sobě… Dovedl být ostrým kritikem, ale i nesmírně laskavým člověkem…. Dokázal se hluboce a jednobodově usebrat.“
Ivan Medek.: „shodneme se na jednom – naučil nás už nebýt sebevědomými křesťany. Už nikdy si nebud myslet, že se mnou a stejně tak s církví je všechno v pořádku.“
Bonaventura Bouše : „Smýšlení Kristovo je vydanost vůli Otce. Jeho smýšlením je křesťan osvobozen od zákona… Křesťanství může být pojato jen jako plnění (byť upřímné) souboru příkazů a zákazů, čímž si myslíme že dosahujeme vlastní spásy. Pro ty lidi je typické pojetí právnický přístup. Tuhle pozici jsem opustil“
Bonaventura Bouše : „Trididentská mše akceptovala charakter oběti a potlačila charakter společného stolování a slavení. Vzdálila se tak svým židovským kořenům. Koncil chtěl znovu zapojit laiky k zodpovědnosti… Základním kritériem má být živá pravdivost ne bezmyšlenkovitost, ne jako posvátné divadlo….“
Bonaventura Bouše – Paradox křesťanství:“ Věřím, že budoucnost se neotevírá tam, kde je zajištěnost bohatstvím, mocí nebo moudrostí. Budoucnost se otevírá v riziku, v ztroskotáních, a dokonce v selháních, jsou-li vyznána ve světle pravdy. Neboť podle Ježíše budoucnost nemají bohatí ale chudí…budoucnost nemají spravedliví poslouchajíce zákon, ale ti kdo jsou hříšní, protože nestačí výzvě, kterou slyšeli…Bůh se nemůže jinak prosadit…než v bláznovství a bezmoci: právě tyto vlastnosti jsou v křesťanství Božími atributy, zjevenými na Ježíši ukřižovaném, „člověku, který vydal sebe sama“
Bonaventura Bouše – Naděje katolictví v českých zemích: „ Neboť církev není ve světě pro sebe, ale pro svět, tak jako Kristus. Vzdaluje-li se církev Duchu Kristovu, ztrácí pro svět smysl…Je tedy lépe když odumře a zanikne.“
(Výpisky z článku, který byl sepsán na základě přednášky Mgr. Jana Rückla v Plzni 6 2017)