Osmnáctý týden: Proměny
Richard Rohr připomíná, jak bolestivá může být transformace, a upozorňuje nás, abychom byli trpěliví sami se sebou i s celým procesem:
Počátek je v bolesti chaosu
Slovo změna se obvykle vztahuje k novým začátkům. Tajemství proměny se však častěji odehrává ne tehdy, když něco nového začíná, ale když se něco starého rozpadá . Bolest a chaos, když se něco starého rozpadá, vybízejí duši k naslouchání na hlubší úrovni a někdy ji nutí jít na nové místo. Většina z nás by se na nová místa nikdy nevydala jiným způsobem. Mystici používají k popisu tohoto chaosu mnoho slov: oheň, temná noc, smrt, prázdnota, opuštění, zkouška, Zlý. Ať už se tomu říká jakkoli, není to dobrý pocit a není to pocit Boha.
Je potřeba dovolit projít úzkou branou…
Obvykle uděláme cokoli, aby se stará věc nerozpadla, a přesto právě tehdy potřebujeme trpělivost a vedení a svobodu pouštět se, místo abychom utahovali své kontroly a jistoty. Možná právě tento jev popisuje Ježíš, když říká: „K životu vede úzká brána a těžká cesta a jen málokdo ji najde“ (Mt 7,14). Ne náhodou se o této úzké bráně a těžké cestě zmiňuje hned poté, co učí o zlatém pravidle. Ví, jak moc je potřeba „nechat jít“, abychom „jednali s druhými tak, jak bychom chtěli, aby oni jednali s námi“ (Mt 7,12).
…tísnivým prostorem
Duchovní proměna vždy zahrnuje znepokojující přeorientování. Buď může lidem pomoci najít nový smysl života, nebo může způsobit, že se lidé uzavřou do sebe a pomalu zahořknou. Rozdíl je dán právě kvalitou našeho vnitřního života, naší praxe a naší spirituality. Ke změně dochází, ale transformace je vždy procesem odpoutávání se a nějakou dobu žití v matoucím, stinném, přechodném prostoru. Nakonec jsme vyplivnuti na nový a nečekaný břeh. Vidíme, proč je Jonáš v břiše velryby tak důležitou postavou pro židy, křesťany i muslimy.
Zvítězit nad pocitem viny
Ve chvílích nejistoty a krize nám „měl bys“ a „musel bys“ příliš nepomáhají. Jen zvyšují stud, vinu, tlak a pravděpodobnost návratu k nezdravým vzorcům. Jsou to hluboká ano, která nás přenesou na druhou stranu. Jsou to ty hlubší hodnoty, které pevně podporujeme – jako je rovnost a důstojnost pro všechny -, které nám umožňují přečkat to. Nebo je to někdo, komu naprosto věříme a komu se zavazujeme. Zjednodušeně řečeno, láska vítězí nad pocitem viny kdykoli.
Je třeba být trpělivý
Je smutné, že se spokojujeme s krátkodobou účinností zahanbení a uzavření lidí, místo abychom se spokojovali s dlouhodobým životním přínosem skutečné proměny. Pak jsme ale kulturou produktivity a efektivity, která není příliš trpělivá nebo dokonce otevřená růstu. Bůh je zjevně mnohem trpělivější – a nakonec i mnohem účinnější – a trpělivě podporuje naši vnitřní proměnu ve všech životních proměnách.