Dvacátý třetí týden: Ježíšova modlitba
Východní pravoslavný teolog Kallistos Ware (1934-2022) se zamýšlí nad tím, jak se můžeme stát lidmi modlitby:
Vnitřní modlitba
Jak máme vstoupit do tajemství živé modlitby? Jak můžeme postoupit od modlitby opakované našimi rty – od modlitby jako vnějšího úkonu – k modlitbě, která je součástí našeho nitra, skutečným spojením naší mysli a srdce se Svatou Trojicí? Jak můžeme dosáhnout toho, aby modlitba nebyla jen něčím, co děláme, ale něčím, čím jsme? To je to, co svět potřebuje: ne lidi, kteří se čas od času modlí, ale lidi, kteří jsou modlitbou po celou dobu. [1]
V Cestě poutníka, ruském mystickém textu z 19. století, začíná nejmenovaný poutník sdílením okamžiku, kdy byl nečekaně oživen Bohem:
Modlete se bez přestání
V neděli dvacátou čtvrtou po Letnicích jsem šel do kostela, abych se tam během liturgie pomodlil….. Kromě jiných slov jsem slyšel i tato – „Modlete se bez přestání“ [1 Sol 5,17]. Právě tento text se mi vnutil do mysli víc než kterýkoli jiný a já jsem začal přemýšlet, jak je možné modlit se bez přestání, když se člověk musí starat i o jiné věci, aby se uživil.
Jak to udělat?
Podíval jsem se do Bible a na vlastní oči jsem si přečetl slova, která jsem slyšel, totiž že se máme vždy, za všech okolností a na všech místech modlit se zdviženýma rukama. Přemýšlel jsem a přemýšlel, ale nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. „Co mám dělat?“ Přemýšlel jsem. „Kde najdu někoho, kdo mi to vysvětlí? Půjdu do kostelů, kde jsou k slyšení slavní kazatelé; možná tam uslyším něco, co mi to osvětlí.“ ‚Cože?‘ zeptal jsem se. Udělal jsem to. Vyslechl jsem řadu velmi pěkných kázání o modlitbě – co je to modlitba, jak moc ji potřebujeme a jaké jsou její plody – ale nikdo mi neřekl, jak může člověk v modlitbě uspět. Slyšel jsem kázání o duchovní modlitbě a o neustálé modlitbě, ale nebylo mi naznačeno, jak se to má dělat.
Nepřerušované vzývání božského jména Ježíš
Poutník vyhledal mnoho vážených starců, než narazil na starce – východního pravoslavného duchovního učitele -, který ho navedl na Ježíšovu modlitbu.
Začal mluvit následujícím způsobem. „Nepřetržitá vnitřní modlitba Ježíšova je neustálé nepřerušované vzývání božského jména Ježíš rty, v duchu, v srdci, při vytváření myšlenkového obrazu Jeho stálé přítomnosti a vyprošování Jeho milosti při každém zaměstnání, v každé době, na všech místech, dokonce i během spánku. Výzva je formulována takto: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.
Zvykni si myslet v duchu a v srdci na Ježíše
Ten, kdo si na tuto výzvu zvykne, zakouší v důsledku toho tak hlubokou útěchu a tak velkou potřebu tuto modlitbu stále obětovat, že už bez ní nemůže žít a bude se v něm nadále sama od sebe ozývat. Chápeš nyní, co je to modlitba bez ustání?“ [2]
Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.
Prameny:
[1] Kallistos Ware, The Jesus Prayer (London: Incorporated Catholic Truth Society, 2014), 3.
[2] The Way of a Pilgrim; and, The Pilgrim Continues His Way, trans. R. M. French (San Francisco, CA: HarperOne, 2010), 3, 9–10.
Image credit and inspiration: Vlad Bagacian, woman sitting on a grey cliff (detail), 2018, photo, Romania, Unsplash. Click here to enlarge image. Prayer is a practice for the long road of life, remembering that we are accompanied even when we feel alone.