42. týden: Prorocké dílo Ježíše-Čtvrtek, 16. října 2025
Walter Brueggemann (1933–2025), odborník na Starý zákon, svědčí o prorocké roli Ježíše v jeho solidaritě a soucitu s těmi, kteří žili na okraji společnosti:
Solidarita mění společné vědomí
Mezi jeho dalšími funkcemi je zřejmé, že Ježíš působil jako prorok. Jak svým učením, tak svou samotnou přítomností představoval Ježíš z Nazaretu nejvyšší kritiku královského [říšského] vědomí… Způsobem jeho nejvyšší kritiky je jeho rozhodná solidarita s lidmi na okraji společnosti a s ní spojená zranitelnost, kterou tato solidarita vyžaduje. Jedinou solidaritou, která stojí za to být potvrzena, je solidarita charakterizovaná stejnou bezmocností, kterou oni znají a prožívají. [1]
Ježíšovy prorocké činy byly motivovány jeho hlubokou solidaritou a soucitem s těmi, kteří trpí:
Ježíšův soucit byl zároveň kritikou systému
Ježíš ve své solidaritě s lidmi na okraji společnosti je pohnut soucitem. Soucit představuje radikální formu kritiky, protože prohlašuje, že bolest je třeba brát vážně, že bolest nelze přijímat jako normální a přirozenou, ale že je to abnormální a nepřijatelný stav pro lidskost. V uspořádání „zákonnosti“ v Ježíšově době, stejně jako ve starověké říši faraónů, bylo soucit jedinou nepřípustnou vlastností vztahu. Říše se nikdy nestaví ani neudržují na základě soucitu. Normy zákona (sociální kontrola) se nikdy nepřizpůsobují lidem, ale lidé se přizpůsobují normám. Jinak by normy zkolabovaly a s nimi i celé uspořádání moci. Soucit Ježíše je tedy třeba chápat nejen jako osobní emocionální reakci, ale jako veřejnou kritiku, v níž se odváží jednat podle svého přesvědčení proti celé otupělosti svého sociálního kontextu.
Otupělost společnosti je součástí vadného systému
Říše žijí z otupělosti. Říše ve svém militarismu očekávají otupělost vůči lidským obětem války. Korporátní ekonomiky očekávají slepotu vůči nákladům v podobě chudoby a vykořisťování. Vlády a společnosti založené na dominanci vynakládají velké úsilí, aby necitlivost zůstala nedotčena. Ježíš proniká necitlivostí svým soucitem a svým soucitem činí první krok tím, že zviditelňuje podivnou abnormalitu, která se stala běžnou praxí. Soucit, který by mohl být vnímán pouze jako velkorysá dobrá vůle, je tedy ve skutečnosti kritikou systému, sil a ideologií, které způsobují bolest. Ježíš vstupuje do bolesti a nakonec ji ztělesňuje. [2]
Na konci své knihy The Tears of Things (Slzy věcí) Richard Rohr identifikuje charakteristiky těch, které nazývá „pravými proroky“, kteří následují stopy Ježíše a hebrejských proroků.
Být pro druhé a s nimi
Proroci přijímají náboženství jako způsob vytváření společenství solidarity se spravedlností a utrpením.
Hledají, kde je utrpení, a jdou tam, stejně jako to dělal Ježíš.
Mluví o solidaritě s jediným Bohem, což také znamená spojení se vším ostatním.
Prorok se učí být pro a s, ne proti.
Jsou pro ty, kteří trpí nebo jsou vyloučeni.
Nezaměřují se na hřích, ale na růst, změnu a život.
Vědí, že nejlepšími učiteli jsou samotná realita a stvoření.
Neodmítají cestu kněze – pouze ji překročili. [3]
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Walter Brueggemann, The Prophetic Imagination, 40th anniv. ed. (Fortress Press, 2018), 81–82.
[2] Brueggemann, Prophetic, 88–89.
[3] Richard Rohr, The Tears of Things: Wisdom in an Age of Outrage (Convergent, 2025), 162–163.
Image credit and inspiration: Elijah Hiett, untitled (detail), 2017, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. As students of Jesus the prophet, we touch the soil of our time, recognizing suffering not in isolation but as a shared cry, and through His incarnation we are called to ponder, to speak, and to choose the path that heals.