Vzory kontemplativního života ve dvacátém století – Neděle 19. července 2026
Otec Richard Rohr vysvětluje, proč jsou jak činnost, tak kontemplace součástí plně rozvinutého života víry:
Potřebujeme jak soucitnou činnost, tak kontemplativní praxi
Nejdůležitějším slovem v názvu našeho centra není „činnost“ ani „kontemplace“, ale slovo „a“. Pro duchovní cestu potřebujeme jak soucitnou činnost, tak kontemplativní praxi. Bez činnosti se naše spiritualita stává bez života a nepřináší žádné autentické plody. Bez kontemplace vychází veškeré naše konání z ega, i když se jeví jako nesobecké, a může způsobit více škody než užitku. Vnější chování musí být propojeno s duchovním vedením a jím podporováno. Nezáleží na tom, co přichází jako první; čin vás může vést ke kontemplaci a kontemplace vás může vést k činu. Nakonec se však navzájem potřebují a obohacují jako součásti zdravého dynamického vztahu s Realitou.
Nejprve čin a pak kontemplace
Dříve jsem si myslel, že většina z nás začíná kontemplací a jednotícím setkáním s Bohem a že nás tato zkušenost pak vede k nějakému druhu činu, který zahrnuje uvědomění si utrpení ve světě a solidaritu s ním. Myslím, že to platí pro mnoho lidí, avšak když čtu biblické proroky a pozoruji Ježíšův život, domnívám se, že dochází i k opaku: nejprve čin a poté nezbytná kontemplace.
Když řeším krizi nechávám se vest do ticha
Žádný život není imunní vůči utrpení. Když projevujeme solidaritu s lidmi, kteří čelí bolesti, nespravedlnosti, válce, útlaku, kolonizaci – a tento seznam by mohl pokračovat donekonečna –, čelíme obrovskému tlaku upadnout do zoufalství, rozhněvat se nebo to vše odmítnout. Když je realita dualisticky rozdělena na dobré a špatné, správné a nesprávné, i my jsme rozpolceni. Přesto právě tehdy, když jsme zlomeni, jsme nejvíce otevřeni kontemplaci, neboli neduálnímu myšlení. Zoufale se snažíme vyřešit vlastní strach, hněv a rozčarování, a tak se necháme vést do ticha, které vše drží pohromadě v celistvosti.
Myslet neduálně, ale myslet
Kontemplativní, neduální mysl neříká: „Všechno je krásné,“ ani když tomu tak není. Můžeme však dojít k poznání, že „všechno je stále krásné“, když se kontemplativně vyrovnáme s rozporem mezi tím, jaká realita je, a tím, jaká bychom si přáli, aby byla. Musíme čelit dualistickým problémům, pojmenovat dobro a zlo a rozlišovat mezi správným a nesprávným. Nemůžeme být naivní, pokud jde o zlo, ale pokud se budeme soustředit pouze na tuto dualitu, staneme se lidmi, kteří nejsou schopni milovat, kteří soudí a pohrdají. Tento vzorec jsem pozoroval i u sebe. Nakonec musíme najít širší pole, širší rámec, kterým je neduální myšlení.
Rozpolcená duše nalezne odpočinek v Bohu
Začít nezbytným, dualistickým jednáním a směřovat k kontemplaci se v dnešní době jeví jako běžnější – a pro některé možná i důvěryhodnější – cesta. Tento vzorec vidíme u Dorothy Dayové, Thomase Mertona, Martina Luthera Kinga ml., svaté (Matky) Terezy z Kalkaty a mnoha dalších. Tito lidé vstupují do bolesti společnosti a musí se obrátit k Bohu, aby našli odpočinek pro svou duši, protože jejich duše jsou tak roztrhané zlomenou, rozpolcenou povahou téměř všeho, včetně nich samých.
Prameny:
Adapted from Richard Rohr, Essential Teachings on Love, selected by Joelle Chase and Judy Traeger (Orbis Books, 2018), 246–248.
Image credit and inspiration: John Mccann, untitled (detail), 2017, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. The path of contemplation is lined with the great exemplar trees—those who have gone before—practicing contemplation and action in unique and interconnected ways.