Vzory kontemplativního života ve dvacátém století – Úterý, 21. července 2026
Otec Richard vypráví, jak se seznámil s dílem Thomase Mertona (1915–1968):
Thomas Merton zavedl kontemplaci pro západní církev
Thomas Merton je pro mě hlavním učitelem a inspirací už od doby, kdy jsem jako teenager četl jeho knihu Znamení Jonáše. Byl jedním z nejvlivnějších amerických katolíků dvacátého století. Právě Merton v 50. a 60. letech znovu zavedl křesťanskou kontemplativní tradici do západní církve. Díky kontemplativnímu životu rostla v Mertonovi láska k Bohu, ke všem Božím dětem i ke stvoření – a to natolik, že se zavázal dělat vše, co bylo v jeho silách, pro společné dobro. Uprostřed společenských otřesů 60. let mu nestačilo pouze se modlit. Věnoval se také činu – psaní, výuce a spolupráci s ostatními –, ačkoli nikdy neztratil svou hlubokou touhu po samotě a kontemplaci. [1]
Semena zkázy
Když se Merton začal vážně vypořádávat s nespravedlnostmi sužujícími Spojené státy a celý svět, vydal knihu Seeds of Destruction (Semena zkázy), v níž vyzývá křesťany, aby se zamysleli nad svou morální odpovědností zaujmout stanovisko k otázkám, jako jsou rasismus, válka a chudoba. Jeho slova promlouvají i k naší době. Merton píše:
Kontemplativní život není a nemůže být pouhým ústupem, čistým popřením, otočením se zády ke světu s jeho utrpením, krizemi, zmatky a omyly…
Kontemplace a činy
Zastávám názor, že kontemplativní život křesťana není životem abstrakce, odloučení za účelem soustředění se na ideální podstaty… Svoboda křesťanského kontemplativce je… svobodou vyjít ven a setkat se s Bohem v neproniknutelném tajemství [Boží] vůle tady a teď, v tomto přesném okamžiku, v němž [Bůh] žádá [lidstvo] o spolupráci při utváření běhu dějin podle požadavků božské pravdy, milosrdenství a věrnosti.
zavržení připoutanosti
Mnišský útěk ze světa [nebo z toho, co otec Richard nazývá „systémem“] do pouště není pouhým odmítnutím cokoli o světě vědět, ale úplným zavržením všech měřítek úsudku, která v sobě zahrnují připoutanost k historii klamu, egoismu a hříchu… definitivním odmítnutím podílet se na těch činnostech, jejichž jediným plodem je prodlužování vlády nepravdy, chamtivosti, krutosti a arogance….
starost o bližní
Proto se mi v tomto historickém okamžiku jeví jako vážná povinnost svědomí zaujmout postoje, které jsou… v zásadním vztahu k závazkům, které jsem na sebe vzal, když jsem složil mnišské sliby. Slib chudoby se mi jeví jako iluzorní, pokud se nějakým způsobem neztotožním s věcí lidí, jimž jsou upírána jejich práva a kteří jsou z větší části nuceni žít v naprosté bídě. Slib poslušnosti se mi jeví jako absurdní, pokud neznamená hlubokou starost o nejzákladnější ze všech projevů Boží vůle: lásku k [Boží] pravdě a k bližnímu. [2]
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, The Art of Letting Go: Living the Wisdom of Saint Francis, (Sounds True, 2010).
[2] Adapted from Thomas Merton, Seeds of Destruction (Farrar, Straus and Giroux, 1980), xiii, xiv–xv, xv–xvi.
Image credit and inspiration: John Mccann, untitled (detail), 2017, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. The path of contemplation is lined with the great exemplar trees—those who have gone before—practicing contemplation and action in unique and interconnected ways.