Vzory kontemplativního života ve dvacátém století – Čtvrtek, 23. července 2026
Proč je válka?… Protože já, můj soused a všichni ostatní nemáme dostatek lásky. Přesto bychom mohli bojovat proti válce a všem jejím zhoubným následkům tím, že každý den uvolníme lásku, která je v nás spoutána, a dáme jí šanci žít.—Etty Hillesum, Přerušený život
Otec Richard již dlouho čerpá útěchu a moudrost z spisů mladé židovské ženy Etty Hillesum (1914–1943), protože věří, že její kontemplativní praxe a mystická zkušenost vedly k většímu soucitu a činům ve světě plném utrpení. Krátce před svým odjezdem do internačního tábora Westerbork napsala Hillesum do svého deníku:
Uchovat si v sobě odraz Boží
Jedna věc mi je čím dál jasnější: že Ty nám nemůžeš pomoci, že my musíme pomoci Tobě, abys mohl pomoci nám. A to je vše, co v těchto dnech dokážeme, a také vše, na čem opravdu záleží: že v sobě uchováme ten malý kousek Tebe, Bože. A možná i v ostatních… Ty nám nemůžeš pomoci, ale my musíme pomoci Tobě a bránit Tvé příbytek v nás až do konce. [1]
Hillesumová plně přijala zlomenost reality a rozhodla se milovat ještě vědoměji:
Smířit se se životem jaký zrovna je
Něco se vykrystalizovalo. Podívala jsem se přímo do očí naší zkáze, našemu bídnému konci, který již v mnoha drobných projevech v našem každodenním životě začal, a přijala jsem to do svého života, a moje láska k životu tím neutrpěla. Nejsem zahořklá ani vzpurná, ani v žádném případě skleslá. Den za dnem dále rostu, i když mi zkáza zírá přímo do očí. Už nebudu koketovat se slovy, neboť slova vyvolávají jen nedorozumění: smířila jsem se s životem…
Smířit se i s možností smrti
Pod „smířením se s životem“ rozumím: realita smrti se stala nedílnou součástí mého života; můj život byl, takřka, prodloužen smrtí, tím, že jsem se smrti podívala do očí a přijala ji, tím, že jsem přijala zkázu jako součást života a již neplýtvám svou energií na strach ze smrti či odmítání uznat její nevyhnutelnost. Zní to paradoxně: tím, že smrt z našeho života vylučujeme, nemůžeme žít plnohodnotný život, a tím, že smrt do svého života přijímáme, jej rozšiřujeme a obohacujeme. [2]
V úvaze nad Ježíšovými slovy z Matouše 6,34, abychom se nestarali o zítřek, Hillesum píše:
Bojovat se strachem a přijímat klid
Musíme s nimi bojovat každý den… s těmi mnoha malými starostmi o zítřek, neboť nám vysávají energii… To, co je třeba udělat, musí být uděláno, a v ostatním si nesmíme dovolit, aby nás zaplavily tisíce malicherných obav a starostí, tolik projevů nedůvěry v Boha… Nakonec máme jen jednu morální povinnost: znovu si v sobě vybojovat velké prostory klidu, stále více klidu, a vyzařovat jej směrem k ostatním. A čím více klidu bude v nás, tím více klidu bude i v našem zmítaném světě. [3]
Prameny:
[1] An Interrupted Life: The Diaries of Etty Hillesum, 1941–1943, trans. Arno Pomerans (Pantheon Books, 1984), 151.
[2] Hillesum, Interrupted Life, 131–132.
[3] Hillesum, Interrupted Life, 185.
Image credit and inspiration: John Mccann, untitled (detail), 2017, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. The path of contemplation is lined with the great exemplar trees—those who have gone before—practicing contemplation and action in unique and interconnected ways.