Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Dovedu si představit, že Velikonoce otevírají padesátidenní období, během něhož neustále oslavujeme novost, svobodu, změnu a růst. Tak jako bychom si každý rok znovu vyprávěli příběh o zmrtvýchvstalém Kristu, který se zjevil v cizinci na Emauzské cestě, tak by pro nás součást každého velikonočního období znamenala setkávat se a zvát ke svým stolům cizince, cizince, uprchlíky, lidi jiného náboženství nebo vůbec bez vyznání, přijímat je jako Krista a očekávat, že se s Kristem setkáme i v nich.
Velikonoce nás chytají pod krkem a křičí: „Žij!“. Zářivý Ježíš, který opouští hrob, zpochybňuje naši samolibost vůči silám smrti, ať už jde o beznaděj, strach, sklíčenost nebo nedostatek vůle. Nedovolte smrti, aby měla ve vašem příběhu poslední slovo, vyzývá Ježíš.
Sestry a bratři, zvláště ti z vás, kteří prožíváte bolest a smutek, vaše tiché volání bylo vyslyšeno a vaše slzy byly spočítány; ani jedna z nich se neztratila!… Ježíšovo vzkříšení je skutečně základem naší naděje. Ve světle této události totiž naděje už není iluze….. Tato naděje není únikem, ale výzvou; neklame nás, ale posiluje. -Papež František (1936-2025), „Urbi Et Orbi“, Velikonoce, 2025
To je vaše i moje poslání: Naslouchat hluboce srdcím těch, kteří strádají, naslouchat jejich nadějím, snům, vášním, obavám, milovat je a mluvit pravdu.
Skutečnost se převaluje v cyklech smrti a vzkříšení, smrti a vzkříšení, smrti a vzkříšení. V Ježíšově vzkříšení jsme ujištěni, že to je vzor pro všechno – že i my a každý, kdo trpí, bude vzkříšen. To je to, co Bůh dělá pro trpící skutečnost. Co my ukřižujeme, co skutečnost ukřižuje, to Bůh proměňuje.
Dnes je svátek naděje, směřování, účelu, smyslu a společenství. Jsme v tom všichni společně. Cynismus a negativismus, do nichž se naše země a mnohé další země propadly, ukazují jasný příklad toho, co se stane, když lidé nemají naději. Pokud je vše beznadějné, ztrácíme naději i my jednotlivě. Velikonoce jsou ohlášením společné naděje. Když ve velikonočním chvalozpěvu zpíváme, že Kristus zničil smrt, znamená to smrt nás všech.
přijmout přítomnost bílé soboty
Udělejte si dnes čas na to, abyste si sedli se všemi paradoxy života. Buďte plně přítomni, abyste mohli žít v nepohodlí této zkušenosti. Odpočívejte v prostoru čekání a nesnažte se přijít s jasnými odpověďmi nebo řešeními. Představte si, že jste na divoké hranici nebo stojíte na prahu. Vnímejte sami sebe s vědomím, že nemůžete plně přijmout to, co je na druhé straně, dokud nedovolíte, aby se toto místo zformovalo ve vašem srdci.
Na Velký pátek oplakáváme Ježíšovu smrt a zároveň žijeme v naději, že smrt nemá poslední slovo v našem osudu. Rodíme se s touhou, přáním a hlubokou nadějí, že by to, čemu se říká život, mohlo nějak trvat věčně. Je to předtucha něčeho věčného, co už je v nás. Někteří by to nazvali duší. Křesťané by to nazvali přebývající Boží přítomností. Je to Bůh v nás, který nás nutí po Bohu toužit a hledat ho.
Odevzdat se božskému proudu neznamená vzdát se, kapitulovat, stát se loutkou, být naivní, nezodpovědný nebo přestat plánovat a přemýšlet. Odevzdání se znamená pokojné vnitřní otevření, které udržuje průtok živé vody k lásce.
Je těžké čekat. Nepochybně proto biblické texty vyzývají hledající, aby se naučili čekat, neboť čekání obnovuje naši sílu. Když se odevzdáme „čekání“, dovolíme, aby se v nás objevily změny bez očekávání a boje. Když to děláme, vykračujeme ven, na základě víry