Božské vtělení na sebe vzalo podobu přebývající přítomnosti v každé lidské duši a jistě i ve všech tvorech nějakým základním způsobem. Paradoxně nám naše lidská svoboda dává možnost takový vlak zastavit a odmítnout naskočit na palubu vlastního života. Zdá se, že andělé, zvířata, stromy, voda, ano, i chléb a víno plně přijímají svůj podivuhodný osud a těší se z něj. Jen my lidé se bráníme a popíráme svou základní identitu. Můžeme způsobit velkou spoušť, a proto musíme být nějak ohraničeni a omezeni. Jediný způsob, jak sami můžeme odmítnout naskočit do rozjetého vlaku života, je jakákoli negativní hra na vyloučení nebo nelásku – dokonce i k sobě samým. Všechno k nám patří, včetně nás.
