Dvacátý čtvrtý týden: Jedna realita
Otec Richard píše o posvátné povaze veškerého života:
Většina života zůstala neposvátnou
Téměř dějiny každého náboženství začínají jedním obrovským omylem, a to osudovým rozlišováním mezi posvátným a profánním. Náboženství často kladou veškerý důraz na vytváření posvátných míst, posvátného času a posvátných činností. Ačkoli plně chápu, že je to potřeba, většinu života to bohužel ponechává „neposvátnou“.
Naše františkánské oficiální heslo zní Deus Meus et Omnia, „Můj Bůh a všechny věci“.
V autentických mystických okamžicích se jakékoli jasné rozlišení mezi posvátným a profánním rychle rozpadá. Potom člověk ví, že celý svět je posvátný, protože většinou se takové okamžiky odehrávají v takzvaně světském prostředí. Pro příklad se podívejte na životy Abraháma a Sáry, Mojžíše, Eliáše, Marie a Ježíše. Málokterý z jejich „posvátných“ okamžiků, pokud vůbec nějaký, se odehrál na „svatých“ místech, ale prostě tam, kde byli. Naše františkánské oficiální heslo zní Deus Meus et Omnia, „Můj Bůh a všechny věci“. Jakmile uznáme Krista jako univerzální pravdu hmoty a ducha, které spolupracují jako jeden celek, pak je všechno svaté. Jakmile se odevzdáme tomuto Kristovu tajemství v našem ach-tak-obyčejném já a těle, začneme ho vidět i na každém jiném obyčejném místě.
Bůh je ve všech okolnostech a že Bůh může a chce použít i špatné situace k dobrému
Nemusíme chodit na posvátná místa, abychom se modlili, nebo čekat na svaté dny, aby se děly dobré věci. Můžeme se modlit kdykoli a všechno, co se děje, je potenciálně posvátné, pokud to dovolíme. Jakmile dokážeme přijmout, že Bůh je ve všech okolnostech a že Bůh může a chce použít i špatné situace k dobrému, pak se vše stává příležitostí k dobrému a příležitostí pro Boha. „Toto je den, který Bůh učinil, radujme se z něj a jásejme“ (Žalm 118,24).
prohloubíme kontakt se svou silnou a milující duší
Naším úkolem je ve všem – i v tom problematickém, a to především – nacházet to dobré, pravdivé a krásné. To špatné není nikdy dost silné na to, aby vyvážilo to dobré. Nejsnáze se to můžeme naučit prostřednictvím nějaké formy kontemplativní praxe. V kontemplaci se učíme důvěřovat svému vitálnímu středu přes všechny pomíjivé zádrhele emocí a obsedantního myšlení. Jakmile prohloubíme kontakt se svou silnou a milující duší, která je zároveň Duchem přebývajícím v nás, nebudeme již vláčeni každým pomíjivým pocitem. To je pokoj, který dává Ježíš, pokoj, který nám nemůže dát nic jiného a který nám nikdo nemůže vzít (viz Jan 14,27).
Božské vtělení na sebe vzalo podobu přebývající přítomnosti v každé lidské duši
Božské vtělení na sebe vzalo podobu přebývající přítomnosti v každé lidské duši a jistě i ve všech tvorech nějakým základním způsobem. Paradoxně nám naše lidská svoboda dává možnost takový vlak zastavit a odmítnout naskočit na palubu vlastního života. Zdá se, že andělé, zvířata, stromy, voda, ano, i chléb a víno plně přijímají svůj podivuhodný osud a těší se z něj. Jen my lidé se bráníme a popíráme svou základní identitu. Můžeme způsobit velkou spoušť, a proto musíme být nějak ohraničeni a omezeni. Jediný způsob, jak sami můžeme odmítnout naskočit do rozjetého vlaku života, je jakákoli negativní hra na vyloučení nebo nelásku – dokonce i k sobě samým. Všechno k nám patří, včetně nás.
Prameny:
Adapted from Richard Rohr, Essential Teachings on Love, selected by Joelle Chase and Judy Traeger (Maryknoll, NY: Orbis Books, 2018), 225–226, 227.
Image credit: A path from one week to the next— Izzy Spitz, Untitled. CAC Staff, Untitled. Izzy Spitz, Untitled. Watercolor. Used with permission. Click here to enlarge image.
Our divinely-given identities and experiences color our horizons like a sunrise.