Františkova horlivost sloužit Bohu kázáním neomezovala jeho hlubokou lásku k setkávání s Bohem v modlitbě. Když si potřeboval odpočinout od davů, které se shromáždily, aby ho vyslechly, bylo pro Františka zvykem „rozdělit si čas, který mu byl dán… část z něj strávit ve prospěch svých bližních a zbytek využít v blažené samotě rozjímání“.
