Ježíš a konec obětování obětního beránka – Pondělí 30. března 2026
Otec Richard popisuje rituál obětního beránka, který se konal o Jom Kippur, židovském svátku smíření:
Historie obětních beránků
Slovo „obětní beránek“ pochází z důmyslného rituálu popsaného v knize Leviticus 16. Podle židovského zákona v den smíření položil velekněz ruce na „prchající“ kozu a přenesl na ni všechny hříchy židovského lidu z předchozího roku. Poté byla koza zbita rákosím a trny, vyhnána do pouště a lidé se radostně vrátili domů. Násilí vůči nevinné oběti bylo zjevně docela účinné při dočasném zmírnění viny a hanby skupiny. Stejná dynamika obětního beránka byla v hře, když evropští křesťané upalovali údajné kacíře na hranici a když bílí Američané lynčovali černé Američany, a pokračuje dodnes. Ve skutečnosti je tento vzorec identický a zcela iracionální.
Obětní beránek neodstraní zlo
Kdykoli je „hříšník“ vyloučen, naše kolektivní ego jásá a cítí se ulehčeně a bezpečně. Funguje to, ale jen na chvíli, protože jde pouze o iluzi. Opakovaným věřením lži, že tentokrát jsme identifikovali skutečného viníka, se stáváme více katatonickými, zvykem ignorujícími a vinnými – protože, samozřejmě, obětování obětního beránka nikdy ve skutečnosti zlo neodstraňuje. Dokud je zlo „tam“, myslíme si, že můžeme změnit nebo vyhnat někoho jiného jako kontaminující prvek. Pak se cítíme očištěni a v pokoji. Ale není to pravý pokoj, pokoj Kristův, který „svět nemůže dát“ (viz Jan 14:27).
Ježíš odhalil lež o obětování beránka
Ježíš se stal obětním beránkem, aby odhalil všeobecnou lež obětování. Stal se tím, proti komu se hřeší, aby odhalil skrytou podstatu obětování, abychom viděli, jak moc se mohou mýlit i lidé s dobrými úmysly. Pilát, zástupce státu, a Kaifáš, představený chrámu, představují tento vzorec: Oba nacházejí umělé důvody, aby ho odsoudili (viz Jan 16,8–11 a Římanům 8,3).
Přestaňte s obětními beránky
Uctíváním Ježíše jako obětního beránka jsme se jako křesťané měli naučit přestat s obětními beránky, ale nenaučili jsme se to. Stále se dopouštíme naprostého omylu, kdykoli vytváříme svévolné oběti, abychom se vyhnuli vlastní spoluvině na zlu. Zdá se, že jde o nejúčinnější taktiku odvedení pozornosti. Historie nám ukázala, že autorita sama o sobě není dobrým vodítkem. Přesto pro mnoho lidí autority uklidňují jejich úzkost a zbavují je vlastní odpovědnosti za formování zralého svědomí. Rádi následujeme někoho jiného a necháváme ho převzít odpovědnost. Je to univerzální dějová linie v historii i kultuře.
Bůh netrestá – násilí nezachraňuje
S mylným pohledem na Boha jako na hlavního trestajícího, který zdá se zastává většina křesťanů, si myslíme, že naše vlastní násilí je nutné a dokonce dobré. Ale nic takového jako vykupitelské násilí neexistuje. Násilí nezachraňuje; pouze ničí všechny strany, a to jak v krátkodobém, tak v dlouhodobém horizontu. Ježíš nahradil mýtus o vykupitelském násilí pravdou o vykupitelském utrpení. Na kříži nám ukázal, jak snášet bolest a nechat ji, aby nás proměnila.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
Adapted from Richard Rohr, CONSPIRE 2016: Everything Belongs, (Center for Action and Contemplation, 2016). Unavailable.
Image credit and inspiration: Vaishak Pilai, untitled (detail), 2020, photo, India, Unsplash. Click here to enlarge image. The crude cross etched into the wall becomes the mark of our human impulse to name a scapegoat, revealing how easily we point toward another what we cannot bear in ourselves.