Návrat domů- Úterý, 13. října 2026
Výzkumnice a vypravěčka Brené Brownová se podělí o svůj pocit duchovní stesku po domově.
stesk po domově – sounáležitost
Slovo „stesk po domově“ často vyvolává představy o prchavém smutku dítěte nebo jeho dočasné touze po domově a rodině. V dnešní kultuře je tento cit často bagatelizován … [jako] neurčitý pocit z přespání na táboře, nikoli jako intenzivní emocionální prožitek, který je klíčový pro lidskou zkušenost a ústřední pro naši vrozenou potřebu pocitu sounáležitosti a příslušnosti.
Brownová vypráví o pravidelném toužení své duše po domově:
Duchovní stesk po domově byl v mém životě stálou součástí. Nejednalo se o každodenní zážitek, ale o předvídatelnou a vždy se opakující zoufalou touhu najít pocit posvátnosti uvnitř mě, nikoli mimo mě: mou duši, můj domov, Boha ve mně. Byl to stesk po místě, které existuje pouze uvnitř mě.
domov uvnitř nás
Ve svých třicátých a čtyřicátých letech jsem občas této touze podlehla, všeho nechala a běžela, jak nejrychleji jsem mohla, abych navštívila svůj vnitřní domov. Brána do mého vnitřního duchovního domova byla jedním prostým zážitkem, jedním setkáním s „tenkým místem“ – třeba když jsem seděla v autě a poslouchala Lorettu Lynn zpívat „How Great Thou Art“, nebo odpolední plavání s Bohem v jezeře Travis, či jedna noc strávená modlitbou denního rozjímání. Ale pak, po té návštěvě, jsem odešla a vrátila se do světa své první poloviny života. Tuto spiritualitu první poloviny života bych popsala jako příliv a odliv [řeckých slov] nostos a alga, návrat domů a bolest.
posvátný prostor
Během posledních dvou let jsem zjistila, že duchovní stesk po domově u mě převažuje. Duchovní stesk po domově se stal téměř každodenním tupým zármutkem. Není to deprese ani vyčerpání. Je to nepříjemné vědomí, že se blížím ke konci jedné věci a k začátku další. Odcházím a přicházím. Je v tom strach, ale také radostné očekávání.
Dnes, když se vracím domů na místo ve mně, kde přebývá Bůh, už mě nezajímá, abych to byla jen rychlá návštěva, abych se mohla vrátit zpět do světa „co si myslí ostatní“ a „co dokážu stihnout“. Dnes mě z domu sotva někdo vytáhne. Přitahují mě jiné rozhovory a hlubší vztahy. Chci, aby tento posvátný prostor byl mým domovem, ne jen místem, které navštěvuji, abych podpořila svůj „skutečný život“, který se odehrává mimo mé spojení s Bohem. Začínám si klást otázku, zda moje alga, moje bolest, není živena mým odloučením od Boha a od mého Pravého Já…
druhá polovina života má být doma
Opustit první polovinu života je děsivé. Většina z nás má tu první polovinu života zvládnutou. Jde o to, že když se od ní odvracím, nikdy, ale opravdu nikdy mi ta první polovina života nechybí… Možná mi ta první polovina života nechybí, protože to ve skutečnosti nikdy nebyl můj skutečný domov.
Prameny:
Brené Brown, “Nostos and Alga: Returning Home in the Second Half of Life,” foreword to Falling Upward: A Spirituality for the Two Halves of Life, by Richard Rohr, rev. ed. (Jossey-Bass, 2024), vii, ix–x.
Image credit and inspiration: Andrew Wong, untitled (detail), 2022, photo, Penang, Malaysia. Unsplash. Click here to enlarge image. The inner sanctum is always with us, shedding light on who we are, our journey with and to the divine.