Dvacátý devátý týden: Předsudky zdola
Otec Richard ukazuje, že jedním z trvalých biblických témat je, jak si Bůh vybírá odmítnuté, outsidery a nepravděpodobné lidi pro milost a Boží záměr:
Bible legitimizuje lidi na dně
Jedním z mála podvratných textů v dějinách je Bible! Bible je nanejvýš výjimečná tím, že opakovaně a neměnně legitimizuje lidi na dně, nikoli lidi nahoře. Odmítnutí synové, neplodné ženy, hříšníci, malomocní nebo outsideři jsou vždy těmi, které si Bůh vyvolil. Je to poměrně zřejmé, když nás na to upozorní. V každém případě je nám představena nějaká forma bezmoci – a z této situace Bůh vytváří nový druh moci. To je stálý vzor, který nacházíme skrytý na očích. [1]
Bůh prokazuje přízeň neplodným ženám
V Hebrejských písmech opakovaně vidíme, jak Bůh prokazuje přízeň neplodným ženám. Abrahamova manželka Sára byla neplodná a po plodném věku, když jí Bůh požehnal narozením Izáka (Genesis 17:15-19). Ráchel, Jákobova manželka, byla neplodná, dokud Bůh „neotevřel její lůno“ a ona neporodila Josefa (1. Mojžíšova 30:22-24). Neplodná Anna vylila svou duši před Hospodinem a Bůh jí dal Samuela (1 Samuelova 1).[2]
V Bibli použitelnost obvykle vychází z toho, že člověk prošel svou vlastní špatností nebo „malostí“
Ještě před Mojžíšem si Bůh vybral „nikoho“, Abraháma, a učinil z něj někoho. Bůh si vyvolil Jákoba místo Ezaua, přestože Ezau byl starší, vážnější syn a Jákob byl úskočný, prolhaný charakter. Vyvolení nemá nic společného s důstojností, ale pouze s božskou použitelností, a v Bibli použitelnost obvykle vychází z toho, že člověk prošel svou vlastní špatností nebo „malostí“. Prvního izraelského krále Saula si Bůh vyvolil z kmene Benjamín, nejmenšího a nejslabšího kmene. Zdá se, že vždy platí vzorec, že „poslední budou první a první budou poslední“ (Mt 20,16). Vidíme to zejména na Marii, „pokorné služebnici“ (Lk 1,48). Tento vzor je tak důsledně dodržován, že už ani nerozpoznáváme jeho rozvratný charakter.
Příběh Davida
Jedním z nejdramatičtějších biblických příběhů je v tomto ohledu příběh Davida.
Bůh si ho, nejmladšího a nejméně zkušeného syna Jesseho, vyvolil za krále národa.Jeho otec, který měl mnoho synů, se o Davidovi ani nezmínil jako o možném králi, ale nechal ho na poli (1 Samuelova 16).David byl tedy zapomenutým synem, který se pak stal milovaným synem JHWH, archetypálním celým mužem Izraele, a položil tak základ pro syna Davidova, Ježíše.[3]
Ježíšovo bláznovství kříže
V jednom případě za druhým se oběť stává skutečným vítězem, což vedlo filozofa René Girarda (1923-2015) k tomu, aby hovořil o „privilegovaném postavení nejobětovanější oběti“ jako o naprosto jedinečné a revoluční perspektivě evangelií.[4] Bez ní jsme jen stěží připraveni pochopit Ježíšovo „bláznovství kříže“ .Bez tohoto zaujetí zdola končí náboženství obhajobou slušnosti místo lidské bolesti, statu quo místo trpících mas, triumfalismu místo pravdy, klerikálních privilegií místo lásky a soucitu. A to od křesťanství, které kdysi „obracelo celý svět vzhůru nohama“ (Sk 17,6).
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, Dancing Standing Still: Healing the World from a Place of Prayer (Mahwah, NJ: Paulist Press, 2014), 93.
[2] Adapted from Richard Rohr and Joseph Martos, The Great Themes of Scripture: Old Testament (Cincinnati, OH: St. Anthony Messenger Press, 1987), 53, 52.
[3] Adapted from Richard Rohr and Joseph Martos, The Great Themes of Scripture: New Testament (Cincinnati, OH: St. Anthony Messenger Press, 1988), 112.
[4] See René Girard, “Satan,” in The Girard Reader, ed. James G. Williams (New York: Crossroad Publishing, 1996), 209.
Image credit: A path from one week to the next—Izzy Spitz, Everything at Once, digital oil pastel. Izzy Spitz, Wings, digital oil pastel. Izzy Spitz, Tuesday Chemistry. Used with permission. Click here to enlarge image.
Perhaps those on the “bottom” of our societies, like the bottom shape in the image, have colors those “on top” have never dreamed of, like corals, reds and yellows.