Pavla Ženíšková – dlouholetá pastorační pracovnice Plzeň
Milí účastníci formačního semináře:
Jak přistupovat ke starým a nemocným.
V době, kdy jsem pracovala jako pastorační pracovnice jsem měla možnost přicházet za nemocnými v plzeňské FN, v Privamedu, Longevita Senio v Křimicích, Baculus Domov pokojného stáří ve Vejprnicích, v Domovu sv. Jiří, Domovu sv. Aloise, Domovu sv. Alžběty, v DD Bory, ale také i k nim domů. Každý den do jiného zařízení. V některých zařízení jsem se spoluúčastnila mše sv., která se tam sloužila. Tím jsem se mohla blíže seznámit s těmi, kteří toužili po modlitbě, po přijímání Eucharistie. Jinde jsem procházela z jednoho pokoje do druhého s očekáváním, budou-li chtít si povídat či nikoliv.
Co bylo pro mne důležité, zvláště v neznámém prostředí?
-Připomínala jsem si radu P. Antonína Hýži: „Pros svého anděla, aby oslovil jejich anděly a připravil Ti cestu.
– A pak jsem prosila modlitbou sv. Františka: „Pane, učiň mne nástrojem svého pokoje, abych přinášel….“ jistě tuto modlitbu znáte, tak ji zde nemusím přepisovat.
– Byla jsem si vědoma toho, že chci především druhým naslouchat, podněcovat je, aby povídali o sobě, ale ne je měnit. Byť jsem mnohdy viděla, co by jim pomohlo (třeba zbavit se zloby, hněvu, který měli v sobě, neodpuštění), prosila jsem za ně a pak jim nabídla, že se za ně pomodlím a zjišťovala, jak na to reagují. Příště jsem nabídla, že se zkusíme spolu za ně pomodlit. Při odmítnutí rozhovoru jsem spíše probírala sebe, co bych měla změnit na sobě a ne toho druhého. Snažila jsem si uvědomit bolesti a utrpení, kterými oni procházejí a Pánu jsem předávala svoji bezmocnost a bezbrannost. Byla jsem s nimi jen na chvíli, pohladila je na čelo, udělala jsem jim křížek, aniž to vnímali a prosila o požehnání pro ně.
– Naše práce v žádném případě nemá za cíl „obracení“ na víru, jak si mnozí mohou myslet, ale služba bližnímu, služba lásky, nabídka blízkosti druhého člověka a naslouchání jejich starostem. To vše můžeme nabídnout při naprostém respektování jeho životní cesty a současného zdravotního stavu.
– Nově vniklá akutní nemoc, chronické potíže, nejistota, změna obrazu těla, osamělost, strach ze smrti a budoucnosti, umírání, smrt, sociální problémy jsou velice náročné pro nemocného, ale i pro jeho rodinu a všechny ty, kdo o něho pečují. Personál, který hledí a potýká se denně také s tímto lidským utrpením, které mu může přinášet stres, napětí a vyčerpání, často potřebuje mít možnost se svěřit.
– Duchovní služba není jen pro nemocné, ale pro všechny v nemocnici, kteří ji potřebují, třeba i pro paní na recepci.
– Služba vyrůstá ze vzájemného vztahu důvěry a často se stane doprovázením nemocného.V některých zařízení jsem byla účastna i křtu dospělého – to byl vždy pro mne veliký dar od Pána, vidět dříve znavené, mdlé oči nemocného a pak nádherný, radostný jas celého člověka.
– Pozitivní stránka nemoci je ta, že člověka nutí ptát se po smyslu života, ptát se, kdo je člověk. Právě zde, v těchto mnohdy bouřlivých obdobích nemoci, člověk nejvíce prožívá, že je něco více než tělo, že jeho existence má i duchovní rozměr.
– Pro službu druhým je důležité mít na nemocného čas, dovolit mu, aby se mohl svěřit se svými těžkostmi a starostmi. Pokud nemocný projeví přání, můžeme se s ním i modlit, přinášet mu posilu ve svatém přijímání nebo zprostředkovat návštěvu kněze.
– Když jsem přicházela za nemocnými v nemocnici, vstupovala jsem s velkou pokorou, a nejistotou, jak budu přijata. Vždy se však našel někdo, kdo se chtěl sdílet o svých problémech, nejistotách. Časem jsem rozpoznávala ty, kteří potřebují něco veselého, povzbuzení a odreagování alespoň na chvíli od svých těžkostí. Bylo pro mne potěšením, když se loučili se mnou slovy: „přijďte zase brzy“. V té chvíli jsem zapomněla na to, že jsem se musela přemáhat a přemlouvat vyrazit do těchto zařízení,
– Vzhledem k současnému zákazu vstupu do nemocničních a sociálních zařízení je moje služba jen dobrovolná a velmi omezená. I z důvodu svého zdravotního omezení. Většinou spočívá buď v telefonickém rozhovoru anebo v návštěvě v domácím prostředí. Jsou to chvíle naslouchání a pak rozhovoru o nedělním evangeliu nebo čtení z liturgie toho dne.
– Modlitby, které jsou nejen prosebné ale hlavně děkovné za ty, kteří nám dar víry zprostředkovali, za rodiče, za kněze, za děti. Tyto děkovné modlitby vnímám pro nemocné
jako velmi povzbudivé. Odcházím s tím, že si navzájem požehnáme s prosbou, že se budeme za sebe modlit.
– Nechci používat slova, která se často říkají, že jsme vždy my obohaceni více než oni, ale je pravda, že při odchodu od nemocných si více uvědomuji dary, které nám Pán dává.
Ke chvále a slávě našeho Pána – pokoj a dobro. Pava Ženíšková Plzeň.