Dvacátý druhý týden: Rozšíření naší vize
Teolog Douglas Christie se na výletě za ptáky v mexickém Baja zamýšlel nad potřebou trpělivosti a uvolnění kontroly, abychom mohli vidět novým způsobem:
Některé chvíle vyžadují ochotu zpomalit a naslouchat
V této chvíli se po nás žádá trpělivá pozornost, ochota zpomalit, naslouchat a dívat se, ochota opustit svá očekávání a přijmout možnost, že naše úsilí nemusí přinést žádné ovoce – nebo alespoň ne takové, v jaké jsme doufali.
Učím se čekat
Francouzská filosofka a mystička Simone Weilová (1909-1943) kdysi poznamenala: „Nejcennější dary nezískáváme tím, že je hledáme, ale tím, že na ně čekáme.“ [1] Tato myšlenka se mi v tuto chvíli vrací s novou silou a významem. Usmívám se při pomyšlení na svou vlastní netrpělivost, na svou relativní neschopnost na cokoli čekat. Přemýšlím, o čem to je. Proč tolik spoléhám na svou schopnost hledat a najít to, co hledám? . . . Proč je pro mě tak těžké čekat, až se věci samy rozvinou, odhalí? . . .
Učím se vzdát se kontroly nad vším
Myšlenku, že to, po čem nejhlouběji toužíme, se nám nakonec musí zjevit samo, není snadné přijmout. Nabízí se vzdát se kontroly, což většina z nás, máme-li být upřímní, těžko praktikuje. Je v tom příliš mnoho rizika, příliš mnoho zranitelnosti. Přesto je ochota vzdát se kontroly a otevřít se tajemnému neznámu základem každé velké duchovní tradice. V evangelijní tradici je popisována jako stát se znovu jako dítě nebo se znovu narodit: naučit se vidět novýma očima. [2]
Při pozorování východu slunce v poušti v Novém Mexiku vycítila autorka a vedoucí rekolekcí Paula D’Arcyová výzvu, aby se její představy o Bohu rozšířily:
Znovu se podívat novýma očima a klást si otázky
V hloubi duše cítím, že je toho víc: víc k poznání, víc k prožití, víc skutečnosti než moje pečlivé definice Boha. . . .
Probudit se neznamená zůstat na stejném místě a vidět odtud nové pohledy. Není to ani o tom, že bychom měli osvícené vhledy nebo si uvědomovali nové myšlenky či nápady. Znamená to ocitnout se v novém průhledu a podívat se na svůj dřívější život zcela novýma očima. Jde o to, že se doslova proměním; duch v mém nitru se stane mým zrakem. Zatímco rudé slunce nyní zakrývá větve cedrů a rostliny juky na kopci na východ ode mě, beru do ruky pero a začínám si zapisovat otázky, které mě pálí v srdci:
Mám odvahu začít znovu a nechat se vést Bohem, ne mým vytouženým obrazem Boha?
Mám odvahu ptát se, zda vše, čemu věřím, je nejúplnější poznání?
Co by to mohlo stát, kdybych přešla od víry k vidění?
A pokud je něco z toho, co jsem vášnivě považovala za pravdu, jen nepatrným zábleskem něčeho nekonečně většího, co by mě přesvědčilo?
Jak se nebát vidět to, co už jsme? [3]