Dvacátý pátý týden: Emocionální střízlivost
Podle otce Richarda se citová střízlivost dostavuje, když prožíváme život ze svého Pravého Já:
Skryté já – je v každém z nás
Je v nás něco, čeho se nedotýkají příchody a odchody, vzestupy a pády, pro a proti, naprosto správné nebo naprosto špatné. Tato naše část je trpělivá s dobrem i zlem, přesně jako Bůh; nespěchá se soudem ani nevyžaduje okamžité uzavření. Spíše bdí a je trpělivá v tragické mezeře, kterou nabízí téměř každý okamžik.
Je to vědomí, které není totéž co myšlení
Bůh v nás je řečištěm milosrdenství, které je podkladem pro všechnu vřavu, jež přes něj přetéká a brzy pomine. Obrovský, tichý, klidný a vynalézavý, přijímá a také uvolňuje všechny tyto příchody a odchody. Je to samotné vědomí (na rozdíl od soudu) a vědomí není totéž co „myšlení“. Odmítá se nechat vtáhnout do citových a mentálních tahanic, které tvoří většinu lidského života. Dívat se z tohoto nedotknutelného ticha je to, co máme na mysli pod pojmem kontemplace.
Možná je to naše duše
Svatá Terezie z Ávily (1515-1682) píše: „Vždy si představujte [duši] jako rozlehlou, prostornou a hojnou … . Slunce v jejím středu vyzařuje do všech jejích částí . . . . Bůh [jí] dal takovou důstojnost.“ [1] To je vaše duše. To je Bůh ve vás. To je vaše Pravé Já.
Člověk, který žije svobodně z Pravého Já, je přítomen životu a celé škále emocí. Dobrý přítel otce Richarda, učitel enneagramu Russ Hudson, píše o důležitosti přítomnosti:
Pro mě je přítomnost milostí, která se nabízí v každém okamžiku. Umožňuje, aby se vše, co cítím, přetavilo v něco užitečného, pro mě samotného, pro situaci, ve které se nacházím, a možná i pro nějaké větší dobro. . . .
Spolu přítomnou milostí
Většinu své duchovní cesty jsem se učil, jak být přítomen, a na základě tohoto zakotvení v přítomnosti jsem se učil, jak dovolit, aby mnou hýbala láska. . . . Přítomnost se zdá být něčím přijatým, co k nám přichází spíše díky určité ochotě než díky nějakému násilnému úsilí. Docházíme k pochopení, že naše vůle nefunguje zcela tak, jak bychom si představovali. Je zde prvek milosti, něco zázračného, co v nás vzniká a co nám dává schopnost být bdělí vůči naší zkušenosti.
Je to dost těžké, když jsou podmínky příznivé – když jsme uvolnění a nejsme ničím zvlášť stresováni. Když se však objeví silné emoce, je zpravidla mnohem těžší najít v sobě půdu, která by dokázala soucitně bdít s tím, co cítíme. . .
Přípravu na emoce vidím v kontemplaci, meditaci a modlitbě
V tomto smyslu přirozeně chápeme význam praktik – kontemplace, meditace a modlitby – jako metod, které v nás kultivují schopnost být s většími emocemi a většími spouštěči v našem životě. Jak často říkám svým studentům: „Cvičte, když je to snadné, a bude to pro vás, když to bude těžké.“ [2]
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)
Prameny:
[1] Teresa of Ávila, The Interior Castle, First Dwelling, chap. 2, trans. Mirabai Starr (New York: Riverhead Books, 2004), 45.
[2] Russ Hudson, “The Role of Anger in Spiritual Work,” Oneing 6, no.1, Anger (Spring 2018): 70, 71. Available in print or PDF download.
Richard Rohr, Immortal Diamond: The Search for Our True Self (San Francisco, CA: Jossey-Bass, 2013), 23.
Image credit: Carrie Grace Littauer, Untitled 8 (detail), 2022, photograph, Colorado, used with permission. Jenna Keiper, Untitled (detail), 2022, New Mexico, used with permission. Arthur Allen, Untitled 6 (detail), 2022, photograph, France, used with permission. Jenna Keiper, 2022, triptych art, United States. Click here to enlarge image.
This week’s images appear in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story.
Image inspiration: As we learn the art of detachment, we see the simplicity and truth of each passing moment: anger, resentment, excitement, a tree, bark, marbles in the dirt.