Svaté naslouchání

Soucitné naslouchání

Třicátý týden: Svaté naslouchání

Otec Richard se podělí o svou zkušenost, jak náročné je naslouchat druhému bez předem vytyčené pozice v postoji obrany:  

Nabízej opravdový dialog a naslouchej druhým

Můžeme převzít odpovědnost za to, že lidi tlačíme do polarizovaných pozic, když nestojíme uprostřed soucitného naslouchání? Přemýšlím o tom, jak často během mých rozhovorů někdo zvedne ruku a řekne: “Nesouhlasím s tím, co jste právě řekl.” Často neslyšeli nebo nepochopili, co jsem řekl, a nemají pokoru se zeptat, a to neobviňujícím způsobem: “Slyšel jsem vás správně, když jste říkal … . ?” nebo “Co jste měl na mysli, když jste řekl . ?”

Podporuj upřímně vzájemnost

Samozřejmě se někdy mýlím, ale taková mentalita nepodporuje dialog ani vzájemnost. Bohužel i moje reakce často trpí kvůli vyvolané negativní energii. Jsem pak v defenzivě nebo se koušu do jazyka, abych ovládl své vlastní soudy nebo touhu útočit zpět. Výsledkem je přinejlepším polovičatá reakce, protože prostředí není bezpečné a přívětivé. 

Cítí se druzí v dialogu s tebou bezpečně?

Reakce tohoto druhu jsou obvykle plné domněnek: “Rozuměl jsem ti. Znám tvou motivaci. Vím, co se snažíš říct. Proto mám vlastně potřebu a právo na vás zaútočit”. Obvykle se v takovém kontextu ani jedna osoba nerozvíjí a nerozšiřuje. Pravda není dobře podávána, protože ani jeden z jedinců se necítí bezpečně, respektovaně nebo propojeně. Bohužel se to stalo stavem naší veřejné diskuse. 

Chovej se ke druhým s úctou a důstojností

Naštěstí se vždy najdou lidé, kteří mají tu milost a schopnost zapojit se do reflektivního naslouchání, zeptat se: “Richarde, rozuměl jsem tomu, co jsi říkal?” a zopakovat mi zpětně své vnímání toho, co jsem řekl. Obvykle pak mohu vysvětlit nebo třeba přiznat, že jsem špatně komunikoval nebo že jsem se ve skutečnosti mýlil. Když dokážeme takto naslouchat a reagovat, ke každému člověku se chováme s úctou a důstojností, kterou si jako Boží děti zaslouží. Každý člověk se cítí být vyslyšen a nedorozumění jsou soucitně vysvětlena. 

Naše Ega jsou bohužel ráda v opozici

Bohužel takto ego nepracuje rádo. Opozice nám dává pocit, že si za něčím stojíme, falešný pocit nezávislosti, moci a kontroly. Soucit a pokora nám nedávají pocit kontroly ani psychického pohodlí. Musíme být ochotni opustit svou morální výšku a vyslechnout pravdu, kterou nám druhý člověk možná říká, i kdyby to bylo jen deset procent toho, co říká.

Naslouchat druhým nás učí naslouchat Bohu

Soucit a dialog jsou v podstatě zranitelné pozice. Pokud si potrpíme na kontrolu a předvídatelnost, málokdy se snížíme ke zranitelnosti nechráněného naslouchání nebo k děsivosti dialogu. Nejsme-li schopni naslouchat druhým, nebudeme schopni naslouchat ani Bohu. Pokud celý den trávíme kontrolou a blokováním druhých, proč bychom se měli měnit, když poklekneme k modlitbě? 

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version )Mezinadpisy vložil překladatel

Prameny:

Adapted from Richard Rohr, The Wisdom Pattern: Order, Disorder, Reorder (Cincinnati, OH: Franciscan Media, 2001, 2020), 56–57.    

Image credit: Claudia Retter, Caroline’s Porch (detail), photograph, used with permission. Claudia Retter, Lynn’s Tomatoes (detail), photograph, used with permission. Claudia Retter, Micah’s Room (detail), photograph, used with permission. Jenna Keiper & Leslye Colvin, 2022, triptych art, United States. Click here to enlarge the image. 

This week’s images by Claudia Retter appear in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story. This year we invited a few photographers, including Claudia, to share their vision with us in an artistic exploration for the Daily Meditations. The inspiration questions we asked each artist to create from were: How do you as an artist connect to and engage with (S)spirit and/or tradition(s)? How can we translate deeper truths through a lens? and How can we show our inherent connectedness (of humans, nature, other creatures, etc.) through imagery? 

Image inspiration: Our eyes are so often drawn to grand majesties – a vivid sunset or an expansive landscape – but the smallest of things has value, a story of its own, a place in the world. —Claudia Retter