Devatenáctý týden: Svoboda od studu
Hlas studu v naší hlavě není náš, je to hlas společnosti kolem nás
Hlas pochybností, studu a viny, který nám zní v hlavě, není náš hlas. Je to hlas, který nám byl dán společností prosáklou studem. Je to „hlas zvenčí“. Náš autentický hlas, náš „vnitřní hlas“, je hlas radikální sebelásky! -Sonya Renee Taylor, Tělo není omluva
Učitel CAC a psychoterapeut Jim Finley zkoumá, jak trauma způsobuje, že si internalizujeme stud, který nám brání žít z naší pravé identity v Bohu.
Toto „ty“ – tuto internalizovanou identitu vytvořenou v traumatu a opuštění – začnete brát jako identitu. Začínáte ji přijímat, jako by měla moc pojmenovat, kdo jste, což je identita založená na studu.
Je chybou, že nemáme opravdu rádi sami sebe
Je dost špatné, že jste museli projít traumatem, ale ještě horší je, že se trestáme sami se sebou a … vytváří to tajemství identity založené na studu. Člověk se bojí, že kdyby někdo opravdu viděl, jaký jsem uvnitř, nikdo by mě neměl rád. Víte proč? Protože když vidím, jaký ve skutečnosti jsem, nemám se rád. Víte proč? Protože jsem si zvnitřnil skutečnost, [například] že mě moji rodiče nemilovali…..
Naše nedostatky nemají právo pojmenovat kdo opravdu jsme
Každý, kdo přežil trauma, ví, že problém není v tom, co mi bylo provedeno. Problém je v tom, co všechno mi bylo provedeno a že jsem si to internalizoval. Je to prostě nekonečné, věci, které nám brání stát se v hloubi duše člověkem, kterým skutečně jsme a kterým toužíme být….. V jistém smyslu je naší skutečnou Vyšší mocí [často ne Bůh, ale naopak] naše víra založená na studu, že naše nedostatky, chyby a zlomenosti mají právo pojmenovat, kdo jsme. Je to modlářství zlomenosti nad Láskou, která nás miluje jako nepřekonatelně cenné v naší zlomenosti. To je ve skutečnosti klíč k celé věci. Nejde jen o to, že jsem zlomený; musím také přiznat, že věřím, že jsem to, co je se mnou špat…..
Je léčivé najít někoho komu se můžeme svěřit, aniž by nás soudil
Je to tak silný zážitek být v přítomnosti někoho, kdo vidí naši zlomenost – možná proto, že s námi žije a je to zřejmé, nebo je to terapeut, přítel či na setkání pro zotavení – a kdo vidí skrze zlomenost nepřemožitelnou vzácnost našeho já uprostřed naší zlomenosti. Když riskujeme, že se podělíme o to, co nás nejvíce bolí, v přítomnosti někoho, kdo nás nenapadne ani neopustí, můžeme v sobě narazit na perlu nesmírné ceny, na nepřemožitelnou vzácnost sebe sama uprostřed naší zlomenosti.
Finley popisuje léčivý dopad, který pro nás taková přijímající přítomnost může mít:
Bůh nás má rád bez podmínek, jsme pro něj cenní takoví jací jsme
Díky bezpodmínečnému pozitivnímu vztahu k nám můžeme začít nacházet oporu v bezpodmínečném pozitivním vztahu k sobě samým. A tento bezpodmínečný pozitivní vztah k sobě samým se připojuje k Bohu a vidí nás takové, jaké nás Bůh zná před vznikem vesmíru, jako nepřekonatelně cenné, v Božích očích nezničitelné.
přeloženo s Deepl.com, mezinadpisy si dovolil vložit překladatel
Prameny:
Adapted from James Finley, Mystical Sobriety (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 2022), online course.
Image credit: A path from one week to the next—Unknown, Jessie Jones, Jennifer Tompos. Used with permission. Click here to enlarge image.
On retreat, the CAC staff used watercolors to connect to our collective grief. This is one of the watercolor paintings that came from that exercise.