Dvacátý třetí týden: Trojice
Pokračujeme v rozjímání o Trojici a Boží milující přirozenosti, což je druhé ze sedmi témat alternativní ortodoxie CAC. [1] Richard popisuje, jak nás Trojice učí, že Bůh je jako tanec v kruhu, který se pohybuje v lásce a zve nás k účasti:
Jsme pořád ještě děti
Trojice je ústředním a základním učením křesťanské víry. Jak však poznamenal jezuitský teolog Karl Rahner (1904-1984), to, co má být jádrem Boží přirozenosti, mělo až donedávna jen málo praktických nebo pastoračních důsledků pro život většiny lidí. [2] To je poněkud neuvěřitelné, když se nad tím zamyslíme. Základ, tvar, jádro a energie pro všechno se mohly stát libovolnou vedlejší záležitostí! Už to samo o sobě mi říká, že se stále nacházíme ve velmi „raném křesťanství“.
Trojice je pro dospělé, pro mystickou rovinu víry
Pro příliš mnoho křesťanů bylo učení o Trojici nepochopitelnou, abstraktní a nudnou teologií, protože jsme se ji snažili zpracovat svým racionálním a dualistickým rozumem. Nepovažovali jsme ji za nic víc než spekulativní kuriozitu nebo matematickou hádanku (kterou však jistě žádný pravověrný křesťan nikdy nezpochybní). Představuji si, že mnohým z nás bylo řečeno – stejně jako mně jako mladému chlapci v Kansasu – že bychom se neměli ani pokoušet pochopit Trojici, protože je to „tajemství“. Trojice však dokonale ilustruje dynamický a interaktivní princip tří a byla stvořena na objednávku, aby zbořila naše dualistické myšlení a otevřela nás mystické rovině.
Jsme pozváni k tanci s Trojicí
Kappadočtí otcové ze čtvrtého století se snažili zprostředkovat toto pojetí života jako vzájemné účasti tím, že nazvali trojiční proudění „kruhovým otáčením“ (perichoresis) mezi třemi. Říkali, že cokoli se děje v Bohu, je proudění, které se podobá tanci. A Bůh není jen tanečník, Bůh je tanec sám! Vtělení se pak stává pohybem směrem ven a dolů (proto se nikdy nesmíme bát těchto pohybů ve vlastním životě). Ježíš vychází od Otce a Ducha svatého, aby nás vzal s sebou zpět do tohoto věčného objetí, z něhož jsme nejprve vyšli (viz Jan 14,3). Tanec v kruhu se rozšiřuje; jsme pozváni, abychom se k němu připojili a dokonce měli účastné poznání Boha skrze Trojici.
Jsme stvořeni k obrazu Božímu- jsme rodina
Trojice je samotnou podstatou Boha a tento Bůh je odstředivou silou, která proudí ven a pak centripetálně vtahuje všechny věci zpět do tance (v tomto světle čtěte 1 Kor 15,20-28). Jestliže tento Bůh tvoří „k našemu obrazu, podle naší podoby“ (Genesis 1,26), pak musí existovat „rodinná podobnost“ mezi vším ostatním a povahou Božího srdce.
Realita ve vesmíru je ve skutečnosti vztahová
Vědci tuto skutečnost objevují, když se dívají mikroskopy a dalekohledy. Zjišťují, že energie je ve skutečnosti v prostoru mezi atomovými částicemi a mezi planetami a hvězdami – ve vztazích více než v samotných částicích! To zřejmě znamená, že realita je ve svém jádru vztahová. Když skutečně pochopíme Trojici, byť jen nepatrně, je to, jako bychom žili v jiném vesmíru – a to velmi dobrém a lákavém!