Patnáctý týden: Péče o vnitřní oheň
Pro mnoho praktikujících židů a křesťanů je sobotní odpočinek zásadní praxí, která „pečuje o vnitřní oheň“. Biblistka Renita J. Weemsová vzpomíná na šabat svého dětství:
neděle -Sobota – den Páně – odložení starostí všedního dne
Kdysi dávno byla neděle zvláštním dnem, dnem svatým, dnem odlišným od ostatních šesti dnů v týdnu….. Byla to doba, kdy [černošští] lidé, jako byli ti, s nimiž jsem vyrůstala, stále věřili, že stačí strávit šest dní v týdnu snahou vydělat si na živobytí, … trápit se nad budoucností, zoufat si nad tím, zda se pro [nás] život někdy zlepší. Šest dní starostí stačilo. Sobota byla dnem Páně, chvilkovým zastavením palby v našem neustálém boji o přežití a příležitostí odevzdat se odpočinku, který nabízí pouze Bůh. Přišla neděle, odložili jsme starosti o všední život a obnovili svůj milostný vztah s věčností…..
Šabat pomáhal napravovat naše pošramocené životy a obnovit důstojnost
Naše dělnická srdce se nakonec upnula k jediné věci. Neděle pro nás znamenala příslib, že můžeme vstoupit do našeho malého hrubě otesaného svatostánku a najít posvátnost a požehnání po týdnu plném ztrát a ponížení. Připomínat si sobotu tam, kde jsem vyrůstal, znamenalo potěšit se na celých čtyřiadvacet hodin, nakonec v dobré společnosti, s pěkným oblečením a vybranými jídly. Šabat nám umožňoval napravit naše pošramocené životy a obnovit důstojnost našich duší.
Užívat Boží přítomnost
Odpočívali jsme tím, že jsme se vymanili z přízemní sféry světské dřiny a plně se oddali božskému rozměru, kde v Boží přítomnosti člověk nenacházel „odpočinek“ (paradoxně) v klidu a odpočinku, ale v další práci – ovšem v jiném druhu práce. Zpívali jsme, mávali, plakali, křičeli, a když jsme se k tomu cítili vedeni, také tančili, abychom vrátili důstojnost svým tělům. Použili jsme svá těla, abychom pomohli oslavit Boží dar soboty. Sobota totiž znamenala víc než jen odpočinek od práce a činnosti. Znamenalo to vědomě vstoupit do říše klidu a chvály.
Naše duše znovu ocenila krásu, pravdu, lásku a věčnost
Po týdnu, kdy se tělo lopotilo s nesmyslnou prací a duch byl napadán urážkami a ztrátami, byla neděle vyhrazena k tomu, aby duše znovu ocenila krásu, pravdu, lásku a věčnost.
Weems uznává, že je obtížné udržet sobotu, ale může být léčivým balzámem, pokud se praktikuje:
Přivedli jsme svoji duši k Bohu
Den Páně nám umožňuje přivést svou duši, své emoce, své smysly, svůj zrak, a dokonce i své tělo zpět k Bohu, aby si Bůh vzpomněl na naše roztrhané a zlomené já a dal nám znovu do pořádku naše priority. Sobota nám zajišťuje, že máme čas dělat to, co je opravdu důležité, a být s těmi, na kterých nám opravdu záleží.
Chybí ti den odpočinku pro duši?
Chybí mi sobota mého dětství. Chybí mi víra ve svatost času. Chybí mi víra, že existuje den, kdy se čas zastavil. V této kultuře je prakticky málo věcí a v mých dospělých příchodech a odchodech téměř nic, co by mi včas připomnělo, jak je čas skutečně vzácný, co by mi připomnělo posvátné chvíle. Přečtěte si tuto meditaci na cac.org.
Prameny:
Renita J. Weems, Listening for God: A Minister’s Journey through Silence and Doubt (New York: Simon and Schuster, 1999), 76, 77, 78, 82.
Image credit: Jenna Keiper, Untitled (detail), Washington, 2020, photo, used with permission. Click here to enlarge image. Within our deep and tender inside spaces there is a bright light to tend and care for.